Společnost konzervátorská (sebezáchovná) (PSpol)
Společnost konzervátorská (sebezáchovná)
Pojem „konzervátorská společnost“ je nepříliš šťastný překlad anglosaského conserver society, v češtině však nemáme adekvátní ekvivalent a pojem „konzervativní společnost“ je předmětně rezervován zcela jinému fenoménu. Idea konzervátorské společnosti, kterou v rámci projektu iniciovaného kanadskou vládou (1979) realizovala skupina vědců, jejichž úkolem a záměrem bylo vypracovat několik možných scénářů, jak uchránit lidstvo „toho nejhoršího“ – bez moralizování, ale s dostatečným a věcně přesvědčivým faktografickým étosem –, je pokračováním inspirací, které najdeme u autorů jako Paul Ehrlich, Ezra Mishan nebo a zejména Rachel Carsonová, jejíž slavná kniha The Silent Spring (1963) způsobila opravdový zájem i vzrušení široké veřejnosti (v roce 1987 vyšla kolektivní práce Silent Spring Revisited).
Nejpodstatnější inspirací (ale i alternativou) je nepochybně aktivita Římského klubu, o němž ale v textu není téměř zmínka. Římský klub vznikl z iniciativy viceprezidenta firmy Olivetti Aurelia Pecceie, který sezval sto významných badatelů z celého světa, aby promysleli možné perspektivy lidstva ve fázi reálného ekologického ohrožení. Prvním výsledkem byla proslulá „první zpráva“ z pera D. Meadowse a kolektivu The Limits to Growth, která byla na jedné straně polemikou s jistou omezeností předchozího tzv. modelu J. Forrestera (který navrhl model vývoje světa na základě zkoumání dynamických systémů) a na druhé straně se sama stala předmětem razantní kritiky. Z této kritické dimenze vztahu k „první zprávě“ se ukazuje jako odůvodněná jen příliš pesimistická prognóza o rychlém vyčerpání neobnovitelných zdrojů. Ti, kteří usilování takto orientovaných badatelů (a hnutí) karikují tím, že tvrdí, že se „Kasandřino proroctví“ nenaplnilo a že „ropy máme stále dost“, zapomínají na základní poučení z dějin, že je lepší respektovat nepřesnou varovnou prognózu než se spolehnout na optimistickou vizi, která může vést k tragickému zklamání. Římský klub vydal poté řadu zpráv s velmi různorodou tematikou – druhá zpráva Strategie přežití, třetí Přetvořit světový řád, čtvrtá Konec věku plýtvání, pátá Cíle pro lidstvo, šestá Energie: protiúčet, sedmá Učení nemá hranic, osmá Třetí svět – tři čtvrtiny světa, devátá Dialog o bohatství a blahobytu, desátá Cesty vedoucí k budoucnosti – a to vše do roku 1980. V roce 1998 vydává Orio Giarini spolu s Patrickem M. Liedtkem práci Jak budeme pracovat? a v roce 2000 se výsledky práce Římského klubu stávají dokonce základní podkladem pro Zprávu prezidentovi USA.
Aktivita Římského klubu byla alternativní aktivitou k příliš jednostranně ekonomizujícímu a technologizujícímu vidění světa a není bez zajímavosti, že našla (pozdě, ale přece) pozitivní ohlas v SSSR (u nás jen v pololegálních textech inspirovaných Josefem Vavrouškem a Bohuslavem Blažkem). Velmi podobné cíle sleduje Václav Havel svou koncepcí Fora 2000, které je ovšem podstatně méně „exaktní“ a více diskusní.
Základní usilování Klubu lze obecně charakterizovat jako přenos důrazu z kvantity na kvalitu (hlavní práce zakladatele Klubu A. Pecceie se také jmenuje Lidské kvality) a konkrétněji specifikovat jako úsilí o identifikaci všech podstatných (nejen ekologických) problémů a rozporů současné civilizace na straně jedné a hledání sociálně přijatelných způsobů a prostředků řešení globálních problémů (V. M. Lejbin) na straně druhé. Důraz je položen na formování „nového vědomí člověka“ a „změnu hodnotových orientací“, tedy do oblasti spíše duchovní než jen explicite materiální. Právě tento přístup (kromě kritické analýzy metodologie počítačového modelování J. Forrestera a futurologické koncepce Hermana Kahna) vyvolal negativní reakce soudobých levicových sociologů (A. Gouldner, N. Birnbaum, I. Zeitlin aj.), kteří v přístupu Římského klubu viděli nejen „naivní idealismus“, ale především návrat k nezaujatému (rozuměj: „netřídnímu“) zkoumání sociálního světa, které kdysi proklamoval Weber a později ostře kritizoval zejména Gouldner.
Kanadská skupina sdružená kolem projektu GAMMA formuluje několik vývojových scénářů, které jsou podle jejich soudu možná utopické, ale nikoliv naivní. Sdílejí realistickou představu, že programový pokles životní úrovně jako cena zaplacená za ekologicko-ekonomickou stabilitu je proces, který není (řečeno českou „novořečí“) „politicky průchodný“: neexistuje ani jediná politická strana, snad s výjimkou zcela minoritních zelených, která by se odvážila vystoupit s jiným programem než s programem růstu a zvyšování životní úrovně. William Leiss oprávněně položil otázku, zda vůbec existuje „práh nasycení“ i v bohatých společnostech (v knize Limits to Satisfaction)? Autoři formulují zajímavou a netriviální tezi, že nejméně doceňované hranice naší adaptace na postupně stále méně únosné prostředí jsou hranice intelektuální: žijeme a nevíme, prožíváme a netušíme, případně nechceme vědět a odmítáme tušit.
V zásadě lze poměrně složitý, leč zajímavý projekt shrnout do tří scénářů, jak koncipovat „konzervátorskou společnost“, tedy společnost, která je schopna přežití:
Scénář první: je založen na představě (ostatně dobře zdůvodněné), že producent nové doby již není podnikatel weberovského typu (asketický, odkládající satisfakci a investující), ale tzv. schumpeterovského typu. Joseph Schumpeter na počátku 40. let prokázal, že hybnou silou moderního kapitalismu je inovativní podnikatel, že kreativita, schopnost dynamicky reagovat na změnu situace, přicházet s nestandardními řešeními, ale i ochota k riziku je podmínkou ekonomické dynamiky. První model tedy v podstatě uchovává dosavadní postoje a nevyžaduje zásadní hodnotovou změnu, klade však důraz na zachování a šetrné zacházení se zdroji a na hospodárnost při udržení velmi opatrného růstu, „pokroku“ a „expanze“. Tento model nepředpokládá zásadní změnu ideálů, ale spíše jen postojů a preferencí, které s nimi souvisejí (pokles nehospodárnosti, marnotratnosti, nadbytečného přepychu). Zásadním heslem modelu je – Produkovat poněkud více, ale spotřebovávat poněkud méně (metaforicky autoři mluví o „skotském gambitu“).
Druhým scénářem je požadavek nepříliš velké axiologické (hodnotové) změny, redukce ekonomických aktivit a v podstatě požadavek nulového růstu. Velmi vtipně autoři argumentují ve vztahu k fanatickým stoupencům neomezeného růstu, když s odvoláním na Schumpetera („nemám zdání, co je to růst, to přece záleží na spoustě věcí… rostou-li mé děti, pak se z toho mohu jen těšit, ale kdybych začal růst já, byla by to přece katastrofa“) srovnávají ekonomický růst (a naši schopnost adaptovat se na něj) s váhovým přírůstkem dítěte za předpokladu 50% růstu ročně (narození – 4 kg, 1. rok – 6 kg, 3. rok – 9 kg, 4. rok – 13,5, ale 6. rok 30 kg, 9. rok – 100 kg). Jde jistě o zábavnou metaforu či ilustrativní obraz, ale co když má omezenou analogii v nekorigovaném růstu (např. produkce textilních či obuvnických výrobků atd.). Tempo růstu musí odpovídat tempu růstu organismu, takže základní deviza druhého modelu je – Produkovat stejné množství, ale konzumovat přiměřeně méně.
Konečně třetí scénář autoři (pod vlivem slavné knihy Schumacherovy Small is Beautiful) nazývají „buddhistickým“, aniž evropoamerické civilizaci vnucují asijský hodnotový systém či dokonce systém buddhistické ekonomiky. Příměr má ukázat, že je reálně možné, aby společnost žila na základě rozmnožování potřeb, ale zdokonalováním charakteru. V dikci autorů koncepce – tím, že jsme naše společnosti, jejich materiální zásoby a lidskou inteligenci soustředili na rozvoj spotřební společnosti, vyhandlovali jsme naše vyšší Já za vyšší materiální úroveň. Náš vnitřní individuální rozvoj byl zahlušen ekonomickým růstem.
Vyhněme se eticky vyhrocenému intelektualismu a připusťme, že jakkoliv dobře zní výše uvedená úvaha, není v ní obsažena nezbytná premisa rychlého intelektuálního rozvoje, jímž je ekonomický růst zejména v oblasti moderních komunikačních technologií, které vyžadují „generální ekonomický růst“. Samostatným problém je fenomén „růstu pro růst“ (Václav Bělohradský), který je největším, protože nesmyslným ohrožením našich individuálních i sociálních perspektiv. Bytí je důležitější než nabývání.
V koncepci konzervátorské společnosti je navrženo pět způsobů, jak redukovat marnotratnost a dosáhnout „stability relativního nadbytku“, jimž autoři říkají „strategie mnoha nul“:
NRUP – nulový růst umělých potřeb
NRP – nulový rozvoj průmyslu
NRM – nulový růst městské zástavby
NREV – nulový růst energetických výdajů
NDP – nulový demografický přírůstek.
Prostý výčet, který u neoliberálních ekonomů musí vyvolat zděšení a u reálně myslících lidí podnět k přemýšlení, naznačuje, že se ocitáme ve smyčce, kterou buď nějak (nikdo dnes neumí říci jednoznačně jak) rozpleteme, nebo se na ní oběsíme. Které z následujících generací se tato neblahá prognóza může týkat, je otázka dozajista a naštěstí otevřená. Již dnešní generace se tato otázka týká přinejmenším jako intelektuální výzva.
Literatura:
Hawken, P., Lovins, A. a Lovinsová, L. Hunter [1999] 2003. Přírodní kapitalismus. Jak se rodí další průmyslová revoluce. Praha: Mladá fronta
Kleinová, N. [2000] 2005. Bez loga. Praha: Argo a Dokořán
Lejbin, V. M. [1983] 1985. Římský klub a jeho ideje. Praha: Svoboda
Schumacher, E. F. [1973] 2000. Malé je milé, aneb, Ekonomie, která by počítala i s člověkem. Brno: Doplněk
Valaskis, K., Sindel, P. S., Smith, J. G. and Fritzpatrick, I. 1979. The Conserver Society. A Workable Alternative for the Future. Toronto: Valaskis and Sindel Corp.
2000. The World perceived by the Heart of Europe: an Inspiration for a Central Europe Report to the Club of Rome and the Millenium Project. Olomouc: Palacký University
Viz též heslo Římský klub nebo futurologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)