Společnost metronomická (PSpol)
Společnost metronomická
Vynikající znalec dějin techniky v jejím sociálním kontextu Lewis Mumford napsal pozoruhodnou větu: Hodiny, nikoliv parní stroj jsou stěžejním vynálezem a strojem moderního průmyslového věku. Je to věta „protiengelsovská“ (ačkoliv toto ostří vědomě nemá) a současně teze proti „zdravému rozumu“: raný kapitalismus přece bývá označován za století páry a jeho další vývojový krok za století elektřiny (a další za éru atomu a ještě další za epochu dobývání kosmu, chceme-li pokračovat v této technologické metaforice). Mumford totiž doložil, že první projev „nového řádu“ se objevil teprve tehdy, když se změnil časoprostorový obraz světa, když se času a jeho měření začal připisovat jiný než dosavadní význam.
K tomuto procesu došlo ve středověkých (zejména benediktinských) klášterech. Kláštery měly odedávna pevný časový řád (tzv. hodinky, které zná soudobý čtenář z románu Umberta Eca Jméno růže): od 7. století bylo bulou papeže Sabiniana nařízeno, že kostelní zvony budou zvonit sedmkrát denně (tzv. kanonické hodiny). Ačkoliv nevíme přesně, kdo byl vynálezcem mechanických hodin, víme dozajista, že od 13. století se mechanické hodiny objevily ve městech a na věžích. Werner Sombart se proto domnívá, že vlastními zakladateli kapitalismu byli svým způsobem benediktini, kteří jako „velký pracovní řád“ způsobili jakési minirevoluce ve třech věcech: a) sňali z práce tradiční kletbu spojovanou s textem Genesis (v potu tváře budeš vydělávat na chléb svůj), b) stali se vzorem pro rytmické (pravidelné) uspořádání lidských aktivit a konečně c) tím, že používali poměrně přesného měření času, převedli tradiční společnost nepřesnosti v ranou moderní společnost přesného měření. Dokonalost hodin se stala vzorem pro výrobu a konstrukci podobně dokonalých mechanismů.
Mumford upozorňuje ještě na jednu nebagatelní věc (později rozpracovanou dalšími autory): „hodinový čas“ se podstatně liší od biologického času, od biorytmů našeho těla. Mechanický čas hodinového stroje zavedl „umělý čas“, který naznačil, že jakoby existují dva nezávislé světy – přirozený svět určovaný biorytmy a přírodními cykly (střídání dne a noci a ročních období, případě biorytmy zvířat) a umělý svět matematického měření. Toto rozlišení podle některých názorů položilo základy moderní vědě, osamostatnělé aktivity, která se vzdálila „přirozenému světu“.
Ne všechny společnosti a civilizace mechanické měření času akceptují, přesněji – žijí v jiném čase a řídí se jinými časovými rytmy. Ostatně Robert K. Merton a P. Sorokin již v polovině 30. let 20. století ukázali, že i v moderních společnostech existují dva časy – kvantitativní, měřený mechanickými prostředky, a kvalitativní, který má „obsah“, „sociální smysl“, ale je současně z hlediska formálního měření velmi nepřesný.
Přirozeně, že sociologický pohled na roli času (a prostoru) jako sociálních fenoménů odvozujeme od Durkheima (zejména z jeho práce Elementární formy náboženského života z roku 1912), jenž poprvé sociologicky doložil, že mechanické měření času bylo vynuceno nezbytností synchronizovat lidské aktivity (pracovní činnost, pracovní dobu, čas obchodování atd.). V současnosti se téma prostoru a času vrací do sociálních věd jako velké téma „zkracování (kondenzace) prostoru“ a zrychlování času. Mluví se o „nové zkušenosti s prostorem a časem“ (David Harvey), o „časoprostorové kompresi“ v postmoderní době atd.
Idea metronomické společnosti však tak daleko nesahá, spíše odkazuje k původu modernity než k jejímu završení.
Úvahy o roli hodin a měření času nekončí ovšem ani zdaleka Mumfordem, stávají se trvalou součástí jak periodizace dějin, tak charakteristik moderních společností (jistě nejvýrazněji u Georgese Gurvitche). Daniel Bell se ve svých Kulturních rozporech kapitalismu k tématu vrací, jakkoliv s poněkud apokalyptickým vyzněním. Zasazuje ale úvahu o „metronomické společnosti“ (ač termín sám nepoužívá) do širšího časového kontextu: člověk totiž vždycky chtěl poznat vývojové trajektorie, jimiž se vývoj bude ubírat: cesty poznání se zdály neomezené (Comte: „jedinou trvale nepoznatelnou skutečností je chemické složení vzdálených hvězd a otázka, zda na jejich povrchu žijí lidské bytosti“). Bell připomíná několik pokusů o stanovení základních dějinných fází (my je známe v podobě standardně opakovaných periodizací dějin), z nichž nepochybně nejzajímavější je připomenutí již ve své době poněkud marginalizovaného Henryho Adamse, který se – inspirován fyzikem Williamem Gibbsem – pokusil pomocí „principu odmocnin“ „exaktně stanovit“ epochy dějin a udělat jakousi jejich „chronometerii“. Princip je jednoduchý: předpokládal, že rokem 1600 začíná nová etapa v dějinách myšlení (Galileo, Bacon a Descartes), která jako „mechanická fáze“ měla trvat tři sta let; odmocninou ze 300 je zhruba 17, tedy kolem roku 1917 by svět měl přejít do světa „čisté, éterické matematiky“. Po dalším odmocnění, kolem roku 1921, lidstvo dosáhne hranice svých možností… Kdybychom počátek posunuli do roku 1550, měli bychom naději, že „vrchol“ nastane v roce 2005. Inu, jak se zdá, nenastal.
Literatura:
Bell, D. [1976] 1999. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Durkheim, E. [1912] 2002. Elementární formy náboženského života. Systémy totemismu v Austrálii. Praha: Oikoymenh
Harvey, D. 1990. The Condition of Postmodernity. Oxford: Blackwell
Mumford, L. [1934] 1947. Technika a civilisace. Praha: Práce
Young, M. 1988. The Metronomic Society. Natural Rhytms and Human Time-tables. Cambridge (Mass.): Harvard University Press
Viz též heslo čas sociální nebo periodizace dějin ve Velkém sociologickém slovníku (1996)