Společnost technetronická (PSpol)
Společnost technetronická
Ve Spojených státech je poměrně obvyklé, že i nevelká studie publikovaná „v pravý čas na pravém místě“ může vyvolat vzrušenou diskusi nebo alespoň (což je ostatně z dlouhodobější perspektivy důležitější) vážné zamyšlení nad tématy dosud nedotčenými nebo málo dotčenými, nebo – řečeno psychoanalyticky – vytěsňovanými. Český čtenář zná dva takové případy – kdy z Fukuyamovy krátké studie vznikla diskutovaná kniha Konec dějin a první člověk a z Huntingtonovy eseje o střetu civilizací jedna z nejdiskutovanějších knih společenskovědního žánru. Do této kategorie patří rovněž kniha Zbigniewa Brzezinského z roku 1970 Between Two Ages: America’s Role in the Technetronic Era, jíž předcházel článek v časopise v časopise Encounter z ledna 1968. Brzezinski je dostatečně znám jako předvídavý politolog, jako poradce několika amerických prezidentů, díky svému původu také jako dokonalý znalec středoevropské a sovětoruské politické reality, jako profesor Kolumbijské univerzity atd. Méně je známo, že již v polovině 60. let vydal spolu se Samuelem P. Huntingtonem knihu Political Power: USA/USSR. Tento drobný detail uvádím proto, aby byla zřejmá typová podobnost myšlení obou autorů, jakkoliv se jejich názorové cesty posléze poněkud rozešly: oba mají tendenci vidět aktuální problémy naší doby (rozuměj 20. a 21. století) v širokých kontextech a souvislostech, s rozdílnou mírou fundovanosti, což je ovšem téma pro samostatnou, řekněme, komparativní studii.
Ve své knize o „roli Ameriky v technetronické éře“ přichází Brzezinski s neologismem pro označení onoho typu společnosti, pro nějž D. Bell zavedl krátce předtím označení „postindustriální společnost“. Neologismus zdůvodňuje (v poznámce a decentně) tím, že pojem „postindustriální společnost“ vlastně jen málo ukazuje zásadní charakter technických a technologických změn a jejich širších kontextů, že je vlastně obsahově neutrální (Brzezinski to sice neříká, ale naznačuje: je v podstatě prázdný): analogicky by se totiž industriální společnost mohla označovat jako postagrikulturní – a co by to o ní vypovídalo? Toto přesvědčivé zdůvodnění Brzezinského vlastního neologismu nicméně nevedlo k tomu, že by byl obecněji přijat, zůstal jedním z označení pro dramatický pohyb, který se udál zejména v americké společnosti druhé poloviny 20. století. Ano, sice „jedním z označení“, ale uvedeným v kontextu rozhodně velice anticipativním, předvídavém, jakkoliv Brzezinski několikrát opakuje, že jeho text rozhodně není „futurologickou studií“. Zde se sluší připomenout, že doba, kdy se Brzezinského kniha objevila, byla dobou obrovského boomu futurologie na Západě a „prognostiky“ na východě. Pojem futurologie zavedl v roce 1943 O. K. Flechtheim, ve Francii proslul svými futurologickými studiemi zejména B. de Jouvenel, „varovnou futurologii“ pěstovali například R. Jungk a O. Picht, futurologickým bestselerem byla kniha Alvina Tofflera Šok z budoucnosti, futurologické prvky jsou přítomny v úvahách J. Ellula, konzervativní futurologii reprezentuje H. Kahn, známé jsou Megatrendy J. Naisbitta a P. Aburdenové, československou verzi futurologie, pěstovanou zejména v 80. letech, reprezentovali F. Gál, M. Zeman, P. Frič, O. Šulc aj., kteří si osvojili všechny relevantní prognostické metody. Brzezinski se ale cítil nucen distancovat od futurologie jako „předvídání budoucnosti“, ať už jakkoliv scientisticky zformované a metodologicky fundované, neboť jeho úvahy nejsou futurologií, ale úsilím dát smysl současnému dění a formulovat dynamickou perspektivu toho, co se reálně děje.
Idea technetronické společnosti vychází z premis až neuvěřitelně současných. První formuluje dialektiku „sjednoceného a fragmentarizovaného světa“, druhá pak ideu „komprese prostoru a času do podoby globální politiky“. Globální politika ale nemění svět v „globální vísku“, jak ji načrtl McLuhan, ale v „globální město“ s jeho neurotickým prostředím, anonymním dynamismem, napětím a fragmentarizovanými vztahy, rostoucí individualizací atd. Technetronická společnost, která je jednotou techniky a elektroniky, je modelem budoucí společnosti: Brzezinski včas opustil poněkud archaické pojetí budoucího vývoje jako tendence k „automatizaci“ (typické např. pro české pojetí „civilizace na rozcestí“ kolektivu Radovana Richty) a rozhodující roli připsal tehdy se rodící elektronice a komputerizaci. Podle Brzezinského vize v technetronické společnosti dojde k těmto změnám (jež jsou v zárodečné podobě identifikovatelné – proto nejde o „futurologii“: a) industriální práce bude nahrazena prací řízenou kyberneticky a elektronicky a těžiště pracovního úsilí bude vloženo do služeb; b) postupně, ale bolestně se bude řešit problém zaměstnanosti, protože nová společnost bude vyžadovat nový typ kvalifikace a vzdělání; c) cestou k tomu bude pád tradičních bariér přístupu ke vzdělání, zjednodušení kvalifikační přípravy a elektronizace výuky; d) technetronická společnost bude redukovat moc „politické plutokracie“ tím, že rozšíří politickou angažovanost nově kvalifikovaných a vzdělaných občanů: vědění se stane prostředkem moci a efektivní mobilizace talentů nejdůležitějším nástrojem přístupu k moci a k jejímu výkonu; e) podstatně se promění povaha univerzitního vzdělání, které svou tradiční „starobylost“ promění do podoby „think tanků“, jež budou mj. zdrojem politického plánování a sociálních inovací; f) technetronická společnost bude společností audiovizuální komunikace (v této práci Brzezinski ještě nevidí úskalí tohoto druhu komunikace, později, v knize Bez kontroly, ukáže slabá místa zejména masové komunikace); g) politická participace se zvýší, ale nebude neproblémová, protože jejím výsledkem bude „politická aliance“ a nebude dořešen problém rovnosti pohlaví (pojem gender Brzezinski tehdy ani později neznal a neužíval); h) je vysoce pravděpodobné, že masové organizace jako odbory a politické strany se budou rozkládat pod vlivem sjednocujícího vlivu masových médií, přičemž mimořádnou roli budou hrát „magnetické a atraktivní osobnosti“ (jimž dnes říkáme „celebrity“); i) ekonomická moc bude směřovat stále silněji k depersonalizaci, ale současně se posílí tendence ke splývání politické a ekonomické moci (zde je Brzezinski zajedno s jinak naprosto protichůdným Millsem), současně vzroste role vědeckého potenciálu, který bude stimulovat ekonomiku; nicméně reálná ekonomická moc se postupně stane stále méně viditelnou a pro veřejnost anonymní, což zkomplikuje orientaci a adekvátnost politické volby; j) nepředstavitelně vzroste přístup k materiálním statkům, společnost poprvé vstoupí do stadia hojnosti, což s sebou ovšem ponese nejeden problém; jednoznačným pozitivem ale bude to, že nezbytné úsilí, dříve vynakládané na materiální zabezpečení, bude postupně orientováno na „kvalitu života“.
V soutěži s takto orientovanou společností nemůže Sovětský svaz a „socialistický systém“ obstát, ačkoliv má k dispozici několik použitelných strategií, konstatuje již tehdy Brzezinski. Je zajímavé je připomenout, protože dnes již víme, která byla a která nebyla (a v jaké míře byla či nebyla) použita. Šlo o strategii oligarchické petrifikace („nic se měnit nebude“), pluralistické evoluce (pokus Pražského jara 1968), technologické adaptace (neúspěšně realizované v řadě reforem, nikdy nedotažených do konce), militantního fundamentalismu (nakonec jen proklamovaného, ale reálně nepoužitého) a politické dezintegrace (nezamýšlený efekt Gorbačovovy perestrojky).
Brzezinského technetronická společnost je tedy kombinací reality a vize zasazené do širokého mezinárodního rámce, je to koncepce v mnoha ohledech připomínající Bellovu postindustriální společnost, teorii spotřební společnosti, ale v konsekvencích naznačující možné vybočení z původní trajektorie ve směru „společnosti tolerantní hojnosti“. Brzezinski ale popsal svou vizi několik let před grandiózním nástupem Bellovy teorie postindustriální společnosti.
Literatura:
Brzezinski, Z. 1970. Between Two Ages. America’s Role in the Technetronic Era. New York: Penguin Books
Viz též heslo společnost technetronní, civilizace, futurologie nebo prognostika ve Velkém sociologickém slovníku (1996)