Společnost teokratická (PSpol)
Společnost teokratická
Pojmu a pojetí teokratické společnosti používal u nás T. G. Masaryk ve dvou kontextech: a) při charakteristice některých myšlenkových proudů carského Ruska a systému ruského vládnutí a b) při výkladu povahy 1. světové války. Obecně teokracie znamená nadvládu náboženství ve všech oblastech společenského života, nejen ve sféře duchovní. Podle Masaryka (na Masaryka zde odkazujeme proto, že pojetí teokratické společnosti není ani u nás ani jinde příliš obecné, ačkoliv není neužitečné) se demokracie vyvinula z teokracie v podstatě v trojkrokové vývojové dynamice: na počátku byla čistá teokracie, kdy lidé obecně věřili v Boha či božstva, avšak jejich nízká morální a kulturní úroveň (barbarství, primitivismus, egoismus, násilnictví) legitimizovala vládu aristokracie reprezentovanou kněžským stavem. Druhým vývojovým krokem bylo oddělení státní moci, které se náboženstvím pouze legitimizuje, panovník a vládnoucí aristokracie se osamostatňují, ale i v tomto případě státní život a politika jsou řízeny náboženskými normami a propojeny s náboženskými (církevními) institucemi. V této vývojové fázi dochází k některým konkrétním historickým proměnám (např. vývoj v Evropě se diferencuje na teokracii katolickou a protestantskou): reformace rozložila „velké teokracie“ na menší a posílila stát (který zpětně posiloval církev), v katolických zemích teokracie posiluje státní absolutismus. Teprve ve třetí fázi se společnost emancipuje od politické nadvlády náboženských institucí.
Ačkoliv pojmoslovně (etymologicky) teokracie znamená „bohovládu“, jde fakticky o vládu kněží (hierokracii). Masaryk své pojetí dokládá mj. tím, že podobně vývoj viděl i Giambattista Vico, který po epoše bohů identifikuje epochu hrdinů a teprve po ní epochu lidskou, podobně Auguste Comte formuluje svá tři známá vývojová stadia (teologické, metafyzické a pozitivní). Cesta od teokracie k demokracii je cestou odlišení státních a mocenských struktur od náboženského přesvědčení a osamostatnění morálního vidění světa: v demokracii mravnost, sympatie, láska a humanita organizují lidské soužití. Podle Masaryka náboženská idea se může oslabit a upadnout, ale pokud je společnost dobře mravně organizována, nehrozí jí ani úpadek ani degenerace.
Koncepci teokracie Masaryk rozvinul ve svých ruských studiích: v ruském kontextu je postaveno do protikladu pravoslaví jako absolutní mystické pochopení podstaty bytí proti římskému katolicismu a germánskému protestantismu; evropské chápání náboženství je sekularizováno usilováním o jeho racionální zdůvodnění, což ruské pravoslaví nečiní. Propojení pravoslaví s carským absolutismem lze doložit na reakčních ideologiích 19. století, permanentní odpor ruských radikálů vůči demokracii a nadšení pro jednorázový revoluční akt však dokládá existenci sekulární formy teokracie i tam, kde navenek dominoval ateismus.
Pokus vysvětlit 1. světovou válku jako konflikt demokracie s teokracií je samozřejmě schematický: odkazuje nás ale k tomu, abychom koncept teokratické společnosti nebagatelizovali. V pozdně moderních formách může dojít k duchovnímu převleku teokracie do podoby nadvlády relativistické sekularizované ideologie – zvrat málo pravděpodobný, ale možný. Mezera na „prázdných nebesích“ nemůže být zaplněna historicky anachronickou teokracií, ale nějakou jinou totalizující formou uniformující lidské smýšlení a deklasující tradiční mravní hodnoty. S Masarykem se o výklad 1. světové války zásadně přel F. X. Šalda v recenzi Světové revoluce.
V poslední době je pojem teokracie oživen v politologických studiích islámského světa: některé státní útvary tam mají vysloveně teokratickou formu (např. právní regulace společenského života náboženskými principy, viz právo šaría apod.).
Literatura:
Masaryk, T. G. 1925. Světová revoluce. Praha: Čin
Masaryk, T. G. [1910] 1995 a 1996. Rusko a Evropa, sv. 1. a 2. Praha: Ústav T. G. Masaryka
Viz též heslo teokracie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)