Sociologie hudby

Verze z 4. 3. 2018, 17:06, kterou vytvořil ZRN (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

sociologie hudby – zabývá se spol. aspekty hudební kultury, vzájemnými vztahy mezi hudbou a společností v nejrozmanitějších rovinách a podobách. Patří k méně rozvinutým s-gickým disciplínám. První práce s tímto názvem se objevují ve 20. l. 20. st., s-gické aspekty hudby se však zkoumaly již dříve (počínaje 18. st.) v dílech spadajících do oblasti hudební vědy, etnografie, folkloristiky apod. Základy s.h. položili Max Weber (spisem Die rationalen und soziologischen Grundlage der Musik, 1921) a A. V. Lunačarskij (Voprosy sociologii muzyki, 1920). V bývalém Československu vytvořil ve 30. l. Z. Nejedlý hist. orientovanou hudebně-s-gickou školu. S-gické aspekty mají i práce O. Hostinského a O. Zicha. Podobně jako v jiných s-gických disciplínách je i v s.h. možné produkci rozčlenit podle s-gických směrů. T. W. Adorno (viz frankfurtská škola) formuloval již ve 30. l. své představy o strukturální podobnosti hudby a její výstavby se spol. realitou.

Sociologové hudby se věnují hlavně těmto problémovým okruhům: funkci hudby, struktuře hudební kultury, výstavbě hudebních institucí, soc. struktuře a chování publika, vzájemným vztahům mezi hudbou a prostředky masové komunikace, hudební orientaci různých spol. vrstev, s-gickým problémům hudebního folklóru atd. V s-gických přístupech je věnována značná pozornost percepční sféře (tedy posluchačům), neboť teprve zde se zhodnocuje činnost obou předchozích sfér, tzn. sféry tvůrčí a distribuční. Adorno zkušenosti s hudebními posluchači zobecnil do uspořádané typologie. Na nejvyšší místo řadí „experty“, za ně „dobré posluchače“, dále vzdělané konzumenty a konečně jako poslední emocionální posluchače. A. Sochor člení posluchače podle stupně jejich aktivního vztahu k hudbě na: 1. pasivní (poslouchající hudbu při pracovních i mimopracovních činnostech, záměrně sledující vysílání rozhlasu a televize, poslouchající desky a magnetofonové pásky, navštěvující koncerty, hudební divadlo a filmy); 2. poloaktivní (čtou o hudbě v běžném i spec. tisku, sbírají desky a pásky, navštěvují přednášky aj.); 3. aktivní (pracují v amatérském kolektivu, studují zpěv a hru na hudební nástroj, tvoří hudbu). S.h. dnes profitují i četná empir. šetření, tematicky se orientující především na vztah obecenstva ke konkrétním stylově žánrovým oblastem, na oblibu určitých hudebních děl, návštěvu spol. význ. akcí (Pražské jaro, Porta, Rockfest), popularitu autorů a interpretů, hudební vkus posluchačů, fungování pop-music atd. Vzhledem k rozmanitosti hudebních děl a k nejednoznačnému chápání jednotlivých žánrů a jiných hudebních termínů využívá s-gický výzkum v těchto případech spec. podobu tzv. zvukového dotazníku. V bývalém Československu byly realizovány první výzkumy s.h. již ve 30. l., později koncem 60. l. (V. Karbusický, M. Cejp, L. Hrdý). Značná část těchto výzkumů se realizuje v rámci výzkumů rozhlasu a televize.

sociology of music sociologie de la musique Musiksoziologie sociologia della musica

Literatura: Adorno, T. W.: Einleitung in die Musiksoziologie. Suhrkamp. Frankfurt a. M. 1968; Bek, M.: Vybrané problémy hudební sociologie. Olomouc 1993; Hudební sociologie a hudební výchova. Česká hudební společnost, Praha 1982; Kaden, Ch.: Musiksoziologie. Neue Musik. Berlin 1984; Supicić, I.: Wstęp do socjologii muzyki. Państwowe Wydawnictwo Naukowe. Warszawa 1969.

Miroslav Foret