Gestaltismus
(přesměrováno z Atomismus psychologický)
gestaltismus – (z něm. Gestalt = tvar, útvar, přeneseně konfigurace, struktura, celek) – čes. se překládá jako tvarová psychologie či celostní psychologie – směr přesahující hranice psychologie, který se rozvinul na začátku 20. st. ve význ. věd. hnutí. Podnět pochází od dvou profesorů něm. pražské univerzity, E. Macha a zejm. Ch. von Ehrenfelse, který v r. 1890 objevil transponovatelnost struktury vjemu (melodie zahraná v různé tónině je poznávána jako táž). G. se pak rozvinul hlavně ve výzkumu vnímání (M. Wertheimer), myšlení (K. Duncker), cítění (F. Kreuger), charakterologie (A. Wellek), spojil se s vlivy behaviorismu (K. Lewin), experimentálního výzkumu chování zvířat (W. Köhler) aj. G. se v Německu, kde vznikl, vyvíjel na dvou školách: lipské (F. Kreuger, F. Sander) a berlínské (M. Wertheimer, W. Köhler, K. Koffka, W. Metzger). Pokus o syntetické zpracování g. reprezentuje zejm. dílo Metzgera (1963). G. se rozvíjel jako reakce na neplodný psychologický atomismus, který hledal prvky duševního života, z nichž by byl vyložen jeho pohyb po vzoru fyziky a biologie. Podle Kreugera duševní jevy nejsou agregáty psych. prvků (počitků, představ apod.), nýbrž jsou to celky, které nelze odvodit ze součtu skladebných prvků. Wertheimer tvrdil, že celky jsou „nadsumativní“. Idea g. byla rozvinuta v holismu a v Lewinově topologické teorii osobnosti a soc. chování (viz teorie pole). G. ovlivnil teor. spor strukturalismu a funkcionalismu (E. B. Titchener a další). Pojem celku (Ganzheit), s nímž g. začínal, byl vlivem výzkumu vnímání, kde se idea g. prokazovala nejvýrazněji, nahrazen pojmem tvar, útvar (Gestalt). Odtud pak podle Metzgera (1987) vedla cesta k dalšímu vývoji pojetí psychiky jako dynamicky organizovaného řádu, vyznačujícího se samoregulací, a k pojetí „otevřeného systému“ (L. von Bertalanffy). Ke gnoseologickým a ontologickým důsledkům pak dopracoval strukturní teorii psychiky Wellek (1953).
Spojit g. s fenomenologickou metodou ve smyslu identifikace invariant se pokusil D. Katz (1944), který také jako jeden z prvních uplatnil princip dynamické regulace organismu. Za východisko g. pokládal fenomény konstantnosti vnímání (za určitých podmínek zůstává vjem tvaru, velikosti a barvy stálý, konstantní, i když se mění vnější podněty, které odráží). Podle W. Hehlmanna se psych. jevy ve smyslu ontogeneze i fylogeneze vyvíjejí endogenně z primárních struktur a jejich aktuální projevy jsou řízeny zvláštními zákony. I na nižších vývojových stupních (u zvířat, přír. žijících národů, dětí) psych. jevy vystupují jako celky, jako málo nebo vůbec nediferencované útvary. Celek a části se sice vzájemně podmiňují, ale celek vždy převládá nad částmi, které ho tvoří, v každém daném zážitku (fenomenálně) i funkčně (F. Kratina, 1953). Zákl. znaky celku (útvaru) jsou uzavřenost a členitost, zákl. znakem prožívání je dominance nějakého útvaru na určitém pozadí, přičemž dané útvary jsou transponovatelné (trojúhelník poznáváme vždy jako takový, ať je v jakékoli poloze, barvě, velikosti). Jako útvary však vystupují nejen vjemy, ale i myšlenky, city, postoje a jiné fenomény. U vjemů organizují senzorické prvky, např. body, které vnímáme, faktory blízkosti, podobnosti a další do určitých konfigurací (struktur), a proto je tedy vždy vnímáme v určitých figurách. G. je kritizován z různých směrů a jeho teze jsou vyvraceny experimenty. Bývá mu vytýkána predestinace (L. I. Ancyferová, 1963 aj.). Jakýsi kompromis s g. představuje teorie dětského vnímání a myšlení J. Piageta, podle něhož se zkušenost získaná činností asimiluje určitým vnitřním strukturám, které se však opět akomodují dalším zkušenostem.
gestaltism psychologie de la forme, gestaltisme, gestaltthéorie Gestaltismus gestaltismo
Literatura: Koffka, K.: Principles of Gestalt Psychology. New York 1935; Katz, D.: Gestalpsychologie. Basel 1944; Kratina, F.: Úvod do celostní a tvarové psychologie; Wellek, A.: Ganzheitspsychologie und Strukturtheorie. Bern, München 1969.