Chasidismus
chasidismus – (z hebr. chasid = zbožný) – původně středověké židovské hnutí „zbožných“ rozšířené hlavně mezi Židy v Německu a navazující na tradice mystiky a kabaly, jehož představitelem byl Jehuda Chasid, autor zákl. díla Knihy zbožných. Známější však je novodobý ch., který se rozvíjel od poloviny 18. st. ve východoevrop. zemích, zejm. v Polsku a na Ukrajině. Odtud pronikal postupně do Uher a do záp. Evropy (v 19. st.). Po 2. svět. válce nastalo oživení v podobě neochasidismu v USA a Izraeli. Novodobý ch. je v mnoha směrech srovnatelný s lidovým pietismem. Jeho zakladatelem je rabín Izrael ben Eliezer Baal Šem Tóv (Pán dobrého jména), nazývaný zkráceně Bešt (odtud „beštismus“), který žil v l. 1700–1760. Beštovi žáci vytvořili z původních podnětů mystický systém. Jeho zákl. principy jsou: niterný vztah k Bohu, odmítání falešné zbožnosti, úsilí poznat božská tajemství a splynout s Bohem prostřednictvím modlitby aj. Hluboce ovlivnily životní styl stoupenců hnutí, kteří pocházeli většinou z prostých lidových vrstev. Byli přesvědčeni, že jsou strážci tradic a jednají v duchu prapůvodního judaismu. K rozšiřování ch. přispěli tzv. cadikové (z hebr. cadik = spravedlivý), většinou výrazné osobnosti vůdčího typu s charismatickými rysy, které působily výchovně nejen svým učením, ale i dodržováním životních „pravidel zbožnosti“. Zpočátku byl ch. ostře kritizován ze strany ortodoxního rabínského judaismu, postupem času se napětí zmírňovalo. Chasidistické principy vděčně přijímali Židé z lidových vrstev, protože byly pro ně srozumitelné a blízké tím, že zdůrazňovaly význam optimistického postoje k světu, spojení vyšší kultury zbožnosti s radostí, možnost zduchovnění každodenního života a citlivý vztah k lidem i k přírodě (neboť ve všem je stopa Boha).
Chassidism chasidisme Chassidismus cassidismo
Literatura: Buber, M.: Chasidská vyprávění. Praha 1990; Franek, J.: Judaizmus. Bratislava 1993; Langer, J. (1937): Devět bran. Praha 1990; ABC judaismu. Praha 1993.