Dům techniky ČSVTS Pardubice

Dům techniky ČSVTS Pardubice (1970–1990)

Domy techniky v jednotlivých krajských městech byly expoziturami České vědeckotechnické společnosti (do roku 1969 Českého svazu vědeckotechnických společností, od roku 1973 Československé vědeckotechnické společnosti, ČSVTS), které v regionech zajišťovaly popularizační přednášky a kurzy z oblasti odborných činností a bezpečnosti práce, dobově nezbytné politicko-propagační akce a výstavy, a s vědeckou činností obvykle neměly vůbec nic společného. Výzkumná pracoviště Domu techniky ČSVTS v Pardubicích byla zcela ojedinělou výjimkou, reprezentující „únikovou“, „šedou“ zónu českých sociálních věd v období tzv. normalizace. Sociologický odbor, formálně odbor (úsek) racionalizace práce Domu techniky Pardubice, vznikl v roce 1970 integrací některých propuštěných zaměstnanců tří pracovišť, která byla v rámci „oficiální“ československé vědy likvidována: oddělení sociologie práce, průmyslu a pracovních skupin Sociologického ústavu ČSAV, které vedl Dragoslav Slejška, Institutu pro sociální analýzu při královéhradeckém Domu kultury ROH a později při Československém komitétu pro vědecké řízení, jehož faktickým vedoucím byl Miroslav Flek (formálně působil jako externí spolupracovník, ředitelem byl Karel Šulc), a katedry sociologie Palackého univerzity v Olomouci (Ferdinand Koudelka). Vedoucí odboru se stala Jitka Perknerová a později Ladislav Hájek, jednotlivé týmy však působily do značné míry samostatně v podobě dislokovaných pracovišť; pražskou pobočku vedl Dragoslav Slejška a od roku 1972 Oto Sedláček. Výzkumný odbor Domu techniky ČSVTS přitom začal – v rámci dobových možností – fungovat jako nezávislé sociologické výzkumné a analytické pracoviště, víceméně na komerční bázi. Nabízel výzkumy sociálního klimatu a pracovních podmínek, fluktuace a odměňování pracovníků jak centrálním orgánům, tak ředitelům konkrétních státních podniků; méně často se jednalo o výzkumy realizované na objednávku resortních výzkumných ústavů, okresních národních výborů nebo dalších státních orgánů. Mezi kmenové pracovníky patřili vedle již uvedených M. Čermáková, K. Ferencová-Zamastilová, V. Haberlová, L. Hájek, V. Herstus, J. Chlíbcová, Z. Janata, J. Kochová-Půlpánová, J. Paulovič, L. Rýznar, H. Tuhá a V. Vajrauchová, při výzkumech a jejich analýzách byli externě angažováni mnozí další sociologové, jak ze „šedé zóny“, tak z oficiálních vědeckovýzkumných organizací. Vedle toho Dům techniky ČSVTS každoročně pořádal jeden až dva výjezdní semináře z oblasti sociologie průmyslu a podniku, organizoval konference a v letech 1971–78 vydával vlastní, poměrně otevřený časopis Analýza. V letech 1977–78 došlo nicméně k podstatnému útlumu všech těchto aktivit, částečně kvůli vzrůstajícímu politickému tlaku, ale rovněž ze sociálních důvodů, protože komerčně úspěšné pracoviště mimo standardní struktury bylo trnem v oku konkurentům. Pražská i královéhradecká pobočka byly zrušeny (olomoucká již v roce 1973) a jejich zbytky přesunuty do Pardubic, počet pracovníků omezen, zanikl časopis. Odbor se přejmenoval na odbor sociálního plánování, jeho vedení se ujal Ladislav Rýznar a od roku 1985 Jaroslava Bednářová. Rovněž výzkumná činnost podstatně zeslábla ve prospěch zpracovávání sekundárních analýz a poradenské činnosti, často za pomoci externích spolupracovníků, konference byly pořádány i nadále. Takto redukovaná činnost sociologického oddělení Domu techniky ČSVTS s různými výkyvy vydržela do roku 1989, v rámci společenské transformace byla zrušena – zaměstnanci a externí spolupracovníci se vrátili do standardnějších vědeckovýzkumných organizací, pracoviště ke své nominální činnosti.

Literatura:

Zdeněk R. Nešpor: „‘Šedá zóna’ v éře tzv. normalizace: Dům techniky ČSVTS Pardubice v dějinách české sociologie.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 50, 2014, 1: 107–130.

Zdeněk R. Nešpor