Izolace postižených
izolace postižených – (z fr. isoler = osamostatnit, odloučit; z it. isola = ostrov) – dnes už překonaný způsob zacházení s fyzicky i mentálně postiženými lidmi, který vycházel z představy, že je takovým lidem lépe mezi sebou a naopak zdravým jedincům je lépe, nemají-li je na očích. Někdy se v této souvislosti mluví o sociální izolaci, což je ovšem širší pojem. Zjistilo se však, že izolace od zdravých lidí, od společnosti je jedním z podstatných zdrojů psych. deprivace postižených a že mimořádně nebezpečná je v dětském věku, kdy ohrožuje zdravý psych. vývoj dítěte a proces jeho socializace. Snižuje také možnosti přiměřeného spol. uplatnění handicapovaných jedinců. I.p. způsobuje ztrátu starých soc. kontaktů a stává se bariérou získávání nových kontaktů. Východiskem z ní je jedině zapojení postižených lidí do normálního soc. kontextu, v dětském věku zejm. do rodiny, školy, později do pracovního prostředí, i když soužití s postiženými někdy klade na toto prostředí značné nároky.
isolation of the handicapped isolement des personnes atteintes Isolierung der Betroffenen isolamento degli handicappati
Literatura: Defektologický slovník. Praha 1978; Langneter, J. – Matějček, Z.: Psychické deprivace v dětství. Praha 1974; Postižené dítě v rodině a společnosti. Praha 1968.