Kanibalismus
(přesměrováno z Lidožroutství)
kanibalismus – (ze špan. caníbal nebo caríbal = v řeči Karibů statečný, odvážný muž – podle původních Kolumbových zpráv o jeho prvních kontaktech s obyvateli Antilů; v pojetí špan. cestovatelů ale označení barbarského lidožrouta, surového násilníka) – čes. lidožroutství – jeden ze zákl. mýtů evrop. expanze, který se vynořil v době prvních objevitelských a dobyvatelských cest v 15. a 16. st. a zůstal živý až do 20. st. Skrývá se pod ním představa ostrovů, na nichž se odehrávají strašidelné hostiny, při nichž se pojídá lidské maso. Je to zároveň představa kult. a civilizační propasti, která Evropany podle jejich názoru dělila od cizích, tzv. primitivních společností, národů. Vyjadřovala přesvědčení o nadřazenosti našeho křesťansko-humanistického pojetí lidskosti a ospravedlňovala nesčíslné mocenské manipulace. Podle Ottova slovníku naučného (1900, 15. díl) se lidojedstvím nebo lidožroutstvím „zove hnusný zvyk mnohých kmenů divokých pojídati maso svých bližních“, což je „nemoc v rozvoji lidském, do které časem upadli nejen kmenové nevzdělaní, ale i vysoce vzdělaní“.
Lze rozlišit k. soc., individ. a imaginární. a) „Sociálním“ k. se rozumí skup. k., který je součástí kult. normy dané společnosti. Na Nové Guinei (Iatmul) byl např. pozorován následující zvyk: v rámci slavnostního rituálu se podávalo novicům jídlo, do kterého byly přimíchány kousky masa z hlavy zabitého nepřítele-cizince. V jiných společnostech (též na Nové Guinei, např. Fore) pojídali pozůstalí po dobu pohřebních rituálů mozek mrtvého příbuzného. Řidčeji byly popsány zvyky, při kterých se jedná o skutečnou konzumaci větších, svalových částí lidského těla (např. na Fidži). Do stejné kategorie se zahrnují také formy k., které sice porušují dané normy, přece se ale pravidelně vyskytují, jako např. pojídání lidského masa čaroději (čarodějnicemi), které jim má zaručit spojení s nadpřirozenými silami. Přehled o geografickém rozšíření různých forem k. podává E. Volhard (1939). Kritické zhodnocení etnologických zpráv o soc. k. ukázalo, že byl pozorovaný velmi zřídka a že v drtivé většině případů se jednalo jen o popisy z třetí ruky, o výmysly, mytologické představy nebo pomluvy sousedních obcí. Na základě těchto nespolehlivých pramenů někteří autoři usoudili, že k. jako spol. norma, tzn. jako „normální“ počínání, vlastně nikdy neexistoval (W. Arens, 1979). b) Pod k. „individuálním“ se rozumí skutky nezávislé na spol. institucích, např. pojídání lidského masa v extrémních podmínkách hladu nebo v souvislosti se sexuálními úchylkami (zvláštními formami sadismu). c) „Imaginární“ k. lze najít v lidové slovesné tvořivosti téměř všech národů, v liter. dílech, a nakonec i ve snech, halucinacích a utkvělých představách.
Původní rozhořčení, které provázelo zprávy o k., bylo postupem času vystřídáno věd. zájmem: etnologie hromadí a třídí příslušná fakta a snaží se objevit jejich význam. V rámci všeobecných trendů vývoje etnologie jako vědy překonalo i pojetí k. některá charakteristická stadia: evolucionistické, kulturně-deterministické a etnosociologické: 1. teor. koncepce prvního typu odsouvaly k. do „rané fáze“ vývoje lidstva a rádi by ho viděly jako „překonaný“ (psychiatrické a kriminologické zprávy o moderním k. jej interpretovaly jako „atavismus“, jako psych.-biol. „přežitky“); 2. kult.-deterministické koncepce se snažily vidět kanibalistické počínání jako logickou součást daného kult. celku a přezkoumat jeho vztahy k dalším institucím a náb. pojmovým komplexům; 3. soc.-věd. koncepce se pokoušely budovat kauzální modely, izolovat faktory nebo účely, které ovlivňují formy institučního ustanovení k.. Všechny tři typy koncepcí mají svoje zásluhy i specif. omezení – jedno závažné omezení je však vlastní všem třem: při zaměření na cizí a vzdálené kult. zvyky opomenuly naši vlastní, evrop. společnost.
Jako věd. pojem lze k. najít nejen v etnologii a s-gii, ale také v psychiatrii, psychoanalýze, zoologii a biologii, a dokonce i v astronomii. Ačkoli se původně tento pojem vztahoval jen na chování lidí, označuje se jím dnes i požírání mezi zvířaty stejného druhu, které se ale vyskytuje jen zřídka (především v důsledku přemnožení v malém, uzavřeném prostoru). Přirozenou formou k. u některých druhů zvířat je požírání samečka samičkou, např. mantis religiosa (kudlanka nábožná) sní samečka krátce po skončení anebo dokonce během kopulace. V astronomii se hovoří o „galaktickém kanibalismu“, pohlcování menších galaxií velkými. Osobitému přehodnocení se dostalo pojmu k. v psychoanalýze, jejíž výsledky ukazují, že kanibalistické představy jsou všeobecně rozšířené a odpovídají postupnému sexuálně-pudovému vývinu v raném dětství. Na orálním stupni nabývají představy spojené s objektovým vztahem „kanibalistické“ podoby: inkorporace milovaného objektu přes ústa, jeho zničení a zároveň zachování ve vlastním nitru, též osvojení si jeho vlastností (S. Freud, 1905, 1915). K. Abraham (1916) dělí orální stupeň na první, neambivalentní fázi jednoduchého líbání a na druhou, ambivalentní fázi, ve které kojenec již vyvíjí své kousavé schopnosti a aplikuje je na matčinom prsu. Tato druhá fáze je označována jako orálně-sadistická nebo také „kanibalistická“.
Omezený „etnologický“ přístup ztratil v dnešní době existence globální společnosti smysl: kanibalistické instituce byly sice zrušeny a k. se ve všech státech světa stal individ. zločinem, avšak lidská bestialita je někdy systematicky organizovaná, institucionálně ustanovená a zapojená do služeb mocenských aparátů i jiných zájmových skupin. Jako příklad stačí uvést věd. zdokonalené systémy vězeňského mučení nebo obchod s lidskými orgány prováděný zločineckými organizacemi bez ohledu na utrpení a smrt „dárců“.
cannibalism canibalisme Kanibalismus –
Literatura: Abraham, K.: (1916) Untersuchungen über die früheste prägenitale Entwucklungsstufe der Libido. In: Psychoanalytische Studien zur Charakterbildung und andere Schriften. Frankfurt am Main 1969; Arens, W.: The Man-Eating Myth: Anthropology and Anthropophagy. Oxford 1979; Bateson, G.: The Naven. Stanford 1958; Blanche, L.: Les Caraibes étainent-ils des monstre? Guadeloupe 1940; Boehm, F.: Formen und Motive der Anthropophagie. Berlin 1932; Brown, P. D. eds.: The Ethnography of Cannibalism. Washington 1983; Derrick, R. A.: A History of Fiji. Suva 1967; Freud, S.: (1905, 1915) Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie. In: Sexualleben, Studienausgabe, Bd. V. Frankfurt am Main 1972; Sindzine, N.: Le canibalisme institué: Approche anthropologique. In: Encyclopaedia Universalis, vol. 4. Paris 1993; Stanek, M.: Sozialordnung und Mythik in Palimbei: Bausteine zur ganzheitlichen Beschreibung einer Dorfgemeinschaft der Iatmul. Basel 1983; Volhard, E.: Der Kanibalismus. Stuttgart 1939.