Kauzalita
(přesměrováno z Příčinnost)
kauzalita – (z lat. causa = příčina) – čes. příčinnost – výraz uznání vzájemné příčinné souvislosti mezi jevy, procesy atd. Pro identifikaci k. je podstatný vztah příčiny a účinku: jev nazývaný příčinou vyvolává za určitých podmínek vždy nutně jiný jev, nazývaný účinkem či následkem. Pojetí vzájemného vztahu příčiny a následku, stejně jako pojetí k. vůbec, se s rozvojem vědy a filozofie vyvíjelo. Předsokratovští filozofové se zpravidla soustřeďovali na nalezení určitých „prapůvodních“ příčin či nějaké „univerzální“, jedné příčiny. Explicitně vyjadřuje stanovisko všeob. příčinné souvislosti ve starověké filozofii Platón, který říká, že všechno má svou příčinu, nic se neděje bez nějaké příčiny. Nejucelenější koncepce k. ve starověké filozofii, na niž navazuje jak středověká, tak i novověká filozofie a věda, je obsažena v díle Aristotelově (viz též aristotelismus). Aristoteles rozlišuje 4 zákl. druhy příčin: materiální (causa materialis), formální (causa formalis), účelovou (causa finalis) a hybnou – působící (causa efficiens). V raně křesťanské filozofii se můžeme setkat ještě s příčinou exemplární (především u Pseudodionysia Areopagity a Augustina Aurelia), která nepůsobí přímo, nýbrž zpravidla prostřednictvím ideální složky příčiny účinné. Středověká filozofie akceptuje v zásadě všech 5 druhů příčin. Ve vývoji fil. myšlení se můžeme setkat ještě s pojmem příležitostné příčiny (causa occasionale – odtud okazionalismus). Na určité gnoseologické problémy spojené se vztahem příčiny a účinku poukázali již antičtí skeptikové (např. Sextus Empiricus). Šlo v prvé řadě o skutečnost, že nějaký jev může být považován za příčinu teprve tehdy, když již existuje jev, který je účinkem. Tato skutečnost se odráží i v současných metodol. úvahách – v názoru, že příčinu lze vždy spolehlivě identifikovat až „ex post“, tj. až se realizuje jí vyvolaný účinek.
Velká pozornost otázkám k. je věnována zejm. v době vzniku a formování novověké vědy a filozofie. Jestliže středověká filozofie zdůrazňovala především příčinu formální a finální, pak novověká věda a filozofie soustřeďují pozornost především na příčinu hybnou – působící. Tehdejší pojetí k. bylo ovlivněno koncepcí mechanistického determinismu, absolutizujícího zjednodušené pojetí nutnosti. Z něho pak vyplynula představa o tzv. lineární k., podle níž jsou události a jevy spojeny lineárně vedle sebe v kauzálním řetězci. Vyústěním úvah o k. v tomto směru je tvrzení P. S. de Laplacea, že kdybychom znali polohu všech hmotných částic, velikost a směr jejich pohybových impulsů v daném čase, dokázali bychom zcela jednoznačně a přesně předpovědět stav světa v libovolném následujícím okamžiku. V novověkém věd. a fil. myšlení se ovšem můžeme setkat i s názory odmítajícími nejen takovéto pojetí k., nýbrž zpochybňujícími jakoukoliv k. V nejklasičtější podobě jsou tyto názory vyjádřené u D. Humea, podle jehož názoru představa či pojem příčinné souvislosti vzniká víceméně pouze na základě zvyku považovat pravidelně časově za sebou následující jevy či události za příčinně spojené. Příčinnost je podle jeho názoru výsledkem psych. myšlenkových procesů probíhajících v subjektu a vztahuje se k časovému řazení našich vjemů a pravidelností v jejich následnosti, postrádá však jakýkoliv objektivní základ. S názory, které pojem příčinnosti interpretují převážně jako produkt činnosti vědomého subjektu, se můžeme setkat i ve věd. a fil. myšlení na počátku 20. st. a později. Např. E. Mach vyjadřuje názor, že k adekvátnímu postižení světa postačuje pojem podmínky a funkcionální souvislosti.
Modifikovanou verzi k. předložil kondicionalismus. Podle toho směru lze pojem příčina adekvátně nahradit pojmem podmínka a pojem příčinné souvislosti pojmem podmíněné souvislosti. Z metodol. hlediska mají podstatný význam tzv. kánony koncipované J. S Millem v jeho Systému deduktivní a induktivní logiky. Určité modifikace těchto kánonů mohou být využity i při kauzální analýze v oblasti spol. věd, včetně s-gie: l. kánon: jestliže dvě nebo více situací zkoumaného jevu mají jen jednu společnou okolnost, v níž se shodují, je to příčina (nebo následek) daného jevu; 2. kánon: je-li nějaká situace, v níž se zkoumaný jev vyskytuje, a situace, v níž se nevyskytuje, a mají-li společné všechny okolnosti s výjimkou jediné, která se vyskytuje jen v prvém případě, okolnost, v níž se tyto dvě situace liší, je účinkem nebo příčinou nebo neoddělitelnou částí příčiny zkoumaného jevu; 3. kánon: jestliže dvě nebo více situací, v nichž se jev vyskytuje, mají jen jednu okolnost společnou, zatímco dvě či více situací, v nichž se jev nevyskytuje, nemají s výjimkou nepřítomnosti této okolnosti nic společného, jediná okolnost, v níž se uvedené dvě situace (či více situací) odlišují od ostatních, je následkem nebo příčinou nebo neoddělitelnou částí příčiny zkoumaného jevu; 4. kánon: jestliže z nějakého jevu vydělíme takovou část, o níž po předcházejících induktivních postupech víme, že je účinkem určitých předpokladů, zbytek jevu je pak následkem zbývajících předpokladů; 5. kánon: libovolný jev, který se mění pouze současně s tím, když se určitým způsobem mění jiný jev, je buď příčinou, nebo účinkem tohoto jevu, nebo je s ním spojený určitou příčinnou souvislostí. Dial. filozofie (počínaje něm. klasickou filozofií, především fil. dílem G. W. F. Hegela) obohacuje úvahy o k. o řadu dalších aspektů. Přichází s myšlenkou všeob. vzájemné příčinné podmíněnosti jevů a současně upozorňuje na to, že jeden a týž jev může být v jednom konkrétním kontextu příčinou a v jiném účinkem či následkem. Kromě rozlišování příčin (ale i důsledků) potenciálních a aktuálních přichází s rozlišováním vnitřních a vnějších, hlavních a vedlejších, bezprostředních a působících zprostředkovaně atd.
V dějinách lidského myšlení se můžeme setkat s fil., ale i s-gickými, psychol. a jinými směry preferujícími či dokonce absolutizujícími určitý rys či určitou stránku kauzálních vztahů. Stejně jako s radikálním odmítáním k. (akauzalitou) se můžeme (ovšem řidčeji) setkat s tendencí redukovat všechny vztahy, vzájemné souvislosti mezi jevy a věcmi jen na vztahy kauzální (absolutní determinismus). Libovolný účinek (následek) může mít a zpravidla také má více příčin, stejně jako příčina může mít a také mívá více důsledků. I když může být některá z příčin (či účinků) identifikována jako hlavní, rozhodující, nelze na ni celý komnplex příčinného působení redukovat. Opačný názor reprezentují různé redukcionistické koncepce i v oblasti spol. věd, včetně s-gie (ekon. redukcionismus, biologismus, psychologismus atd.). Jednou z reakcí na tyto pokusy je „teorie faktorů“ zdůrazňující skutečnost, že spol. vývoj a lidské jednání je výsledkem působení mnoha na sobě nezávislých faktorů různého charakteru. I když fil. a obecně metodol. koncepce k. postihují určité společné a obecné rysy příčinných souvislostí, projevují se kauzální vztahy v oblastech, které jsou předmětem studia různých věd, různým způsobem. Jiný je charakter k. v oblasti fyzikálních jevů, jiný v oblasti jevů biol., psych. a spol. (viz též kauzalita sociální).
causality causalité Kausalität causalità
Literatura: Burge, M.: Causality. The Place of Causal Principle in Modern Science. Cambridge, Mass. 1959; Dubnička, J.: Čas a kauzalita. Bratislava 1986; Kutschera, F. von: Wissenschaftstheorie I,II. München 1972; Wright, G. H. von: Explanation and Understanding. Ithaca, N. Y. 1971; Wright, G. H. von: Causality and Determinism. New York 1974.