Aristotelismus
aristotelismus – tímto výrazem se někdy označuje souhrn názorů, poznatků a zásad, které vyložil Aristoteles ze Stageiry ve svých spisech, jindy učení jeho stoupenců a následovníků, a v nejširším smyslu bývá a. vztahován k celým dějinám šíření, působení a rozvíjení Aristotelových myšlenek. A. je pro s-gii zajímavý jednak tím, že jeho součástí je jedno z nejstarších učení o společnosti, jednak svým mimořádným působením na další vývoj spol. i přír. věd. Jeho liter. základem jsou Aristotelovy spisy, které lze rozdělit na logické, přír. filozofické, přírodovědné, fil. a společenskovědní. Mnohé z nich se staly východiskem odpovídajících vědních oborů. Aristotelův spis Politika je zákl. složkou antických sociálních teorií, které význ. ovlivnily další vývoj názorů o společnosti. Aristoteles podrobil kritice Platónovo učení, podle něhož ideje jakožto věčné vzory vnímatelných věcí mají samostatné bytí, nezávislé na těchto věcech. Došel k závěru, že obecné je ve skutečnosti jen v jednotlivém a že od něho může být odloučeno pouze v myšlení. Obecnou stránkou každé přír. bytosti je tvar (eidos, morfé), společný celému druhu, princip určitosti věci a jakožto přirozenost (fysis) i princip jejích vlastních přirozených aktivit. Tvar konstituuje danou bytost společně s látkou (hýlé), jež je principem měnitelnosti každé bytosti a substrátem všeho dění. Z genetického hlediska odpovídá tvar skutečnosti, látka možnosti. Přechodem z možnosti do skutečnosti je buď vznik (je-li výsledkem nová bytost) nebo pohyb (mění-li se jen vlastnosti dané bytosti). Při těchto změnách spolupůsobí 4 činitelé (příčiny): látka, tvar, hybná příčina a účel. Příroda je pro Aristotela nepřetržitým koloběhem vznikání, zanikání a dalších procesů, který však musí mít svou prvotní neměnnou příčinu, „prvního hybatele“. Pro Aristotelovu metodu je obecně příznačný důraz na zkušenost (zvl. na přímé pozorování), na klasifikaci zkoumaných jevů i poznatků o nich a na jejich racionální vysvětlení.
Předpoklady pro mimořádné dějinné působení Aristotelova učení byly dány především tím, že přinášelo nejen obrovské množství poznatků i podnětných názorů a metodol. zásad, ale i rozvinutý pojmový aparát. V nejbližších stoletích po Aristotelově smrti byl však vliv a. poměrně malý. Většina Aristotelových děl se ztratila během válek mezi nástupci Alexandra Velikého. Z jejich přínosu mohli čerpat jen Aristotelovi přímí žáci a jejich nejbližší nástupci (Theofrastos, Eudémos aj.). Teprve když byla značná část těchto děl v 1. st. př. n. l. objevena, nastalo oživení a. K jeho rozvoji ve 3. st. n. l. význ. přispěl svou věd. činností Alexandros z Afrodiziady, který napsal řadu komentářů k Aristotelovým spisům a samostatně domýšlel aristotelskou psychologii, a také novoplatónská škola, která převzala do svého systému nejen některé Aristotelovy názory, ale i značnou část aristotelského pojmového aparátu. Při bouřlivých událostech provázejících zánik západořímské říše se však bohužel většina Aristotelových děl znovu ztratila. Dlouho zde byly známy a šířeny jen některé jeho logické spisy. Většina Aristotelových spisů známých v pozdní antice se však dochovala ve středověkých islámských zemích.
Největším znalcem a. v arabském světě byl Ibn-Rushd (lat. Averroes), který jej ve svých podrobných komentářích očistil od pozdějších, zvl. novoplatónských příměsí. V aristotelském duchu kladl důraz na věčnost materiálního světa a za nesmrtelný pokládal jen kolekt. lidský rozum. Založil koncepci „dvojí pravdy“, nadpřirozené pravdy teologické a na ní nezávislé věd. pravdy. Jeho názory však byly islámskou ortodoxií prohlášeny za kacířské. Zhruba od poloviny 12. st. do křesťanské Evropy přicházelo z Východu mnoho dosud neznámých děl antických a arabských autorů, včetně Aristotelových spisů. V 2. polovině 13. st. Tomáš Akvinský vytvořil nový fil.-teologický systém, který se opírá především o Aristotelovu filozofii, ale odchyluje se od ní např. v pojetí společnosti. Ve 14. st. se v Evropě rozvíjely na bázi a. i jiné fil. směry, zvl. nominalismus, který význ. přispěl i k rozvíjení středověkých soc. teorií. Pro renesanci již nebyl Aristoteles hlavní fil. autoritou. Jeho vliv značně slábl i v 17. a 18. st., i když byl stále vysoce hodnocen v logice (I. Kant), etice, teorii umění i v biologii (C. von Linné). K velkému oživení zájmu o a. došlo v 19. st., kdy se ve filozofii začínal prosazovat názor, že nutnou podmínkou její vlastní reflexe je poznání jejích celých dějin. Současně se z a. čerpaly podněty pro kritiku soudobé spekulativní přír. filozofie (F. A. Trendelenburg). Vzniklo velké množství literatury o Aristotelově myslitelském odkazu, jeho jednotlivých stránkách a dějinném působení. Od 2. poloviny 19. st. čerpal z a. také novotomismus. A. je intenzívně studován i v dnešní době. Čes. překlady Aristotelových spisů: Kategorie, 1958; O vyjadřování, 1959; První analytiky, 1961; Druhé analytiky, 1962; Metafyzika, 1946; O duši, 1942; Politika, 1939; Etika Nikomachova, 1937; Poetika, 1948; Rétorika, 1948; Topiky, 1975; O sofistických důkazech, 1978; Člověk a příroda (O vzniku a zániku, O duši, Malá přírodovědná pojednání), 1984; Aristoteles o člověku (výbor z biologických spisů), 1932; Ústava athénská, 1900; Poetika, 1972.
Aristotelianism aristotélisme Aristotelismus aristotelismo
Literatura: Berka, K.: Aristoteles. Praha 1966; Düring, I.: Aristoteles 1967; Jaeger, W.: Aristoteles, Grundlegung einer Geschichte seiner Entwicklung. 1955; Łukasiewicz, J.: Aristoteles Sylogistic from the Standpoint of Modern Formal Logic. Oxford 1957; Patočka, J.: Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. 1964; Wehrli, F.: Die Schule des Aristoteles. Basel 1944.