Porota
porota – jedna z právních institucí, hist. rozšířená zejm. v anglosaské oblasti. Představuje skupinu občanů-laiků, jejichž úkolem je odpovědět na základě jim předložených důkazů a faktů na otázku o vině či nevině v trestních, resp. v občanskoprávních sporech. Pojem p. se používal již ve starší historii, a to pro označení shromáždění „dicastů“ ve starém Řecku, resp. „judices“ ve starém Římě (jejich funkce částečně odpovídala funkci angl. poroty). Později se p. pravděpodobně objevila v oblasti normanské právní kultury, nevylučuje se ale ani možnost jejího vzniku v Anglii před r. 1066. Tehdy tvořila alternativní princip k božímu soudu a výslechu na mučidlech. Význam p. rostl po r. 1215, kdy Lateránský koncil zrušil v Anglii zmíněné způsoby vedení procesu, a dále pak v průběhu 14. a 15. st., kdy rozšíření p. u královských soudů vedlo ke vzniku angl. obecného (zvykového) práva. S rozvojem měst se současně mění i princip fungování p. – přestává být složena z lidí majících vztah k rozhodovanému sporu (z titulu sousedství, znalosti prostředí atd.) a stává se skupinou lidí rozhodující na základě faktů předložených u soudního přelíčení. S rozvojem brit. impéria se p. rozšířila do Asie, Afriky a na am. kontinent. V kontinentální Evropě se začala užívat po Fr. revoluci. Jako symbol lidové vlády byla nejdříve zavedena ve Francii samé, v období napoleonských válek postupně i v Německu, Belgii, Rakousko-Uhersku, Rusku, Itálii, Švýcarsku, Holandsku a Lucembursku (tyto poslední dvě země ji krátce po porážce Napoleona opět zrušily), a to pro přelíčení ve věcech těžkých deliktů a deliktů proti státu. Od poloviny 19. st. byla p. v Evropě postupně rušena (v Československu v r. 1923, v Německu v r. 1924, ve Francii v průběhu něm. okupace za 2. svět. války). V současnosti je p. užívána především v USA (90 % všech porotních přelíčení na světě; řízení před porotou je pro většinu případů chápáno jako ústavní právo) a ve Velké Británii, kde je její užití ovšem omezeno na relativně malý okruh přelíčení. P. mívala většinou 12 členů a její výrok musel být jednomyslný, jinak se přelíčení muselo opakovat. Postupně řada legislativ začala pro určité druhy procesů připouštět menší počet členů p. (většinou 6, resp. 8) a nahrazení jednomyslného rozhodování většinovým (obvykle se připouští poměr 10:2, resp. 2:3). V případech trestního práva rozhoduje (většinou) p. pouze o vině či nevině (rozhodnutí o nevině je v anglo-am. právu na rozdíl od evrop. kontinentálního práva definitivní), zatímco výši trestu určuje soudce; v občanskoprávních sporech rozhoduje p. jak o rozsahu poškození, tak i o náhradách. Rozdělení pravomocí mezi p. a soudce se řídí řadou pravidel zajišťujících, aby řízení probíhalo pod kontrolou soudce. Výběr členů p. byl zpočátku v určité míře vázán na majetkové poměry a na znalosti a schopnosti potřebné pro práci v p. Později se prosadila idea, aby výběr reprezentoval nejrůznější skupiny obyv. P. je sestavována pro každý jednotlivý případ zvlášť – žalovaná i žalující strana navrhují členy p., ti jsou prověřeni soudem z hlediska bezúhonnosti a v případě souhlasu obou stran se stávají členy p. Většina legislativ přitom vyjímá některé skupiny obyv. z práce v p., nejčastěji policisty, právníky, lékaře, v některých případech ženy.
Porotní systém má své přednosti i nedostatky. Jeho obhájci zdůrazňují zejm. fakt skup. rozhodování, omezujícího chyby a předpojatosti vyplývající z individ. jednání, rutinních postupů, uplácení apod. a vytvářejícího předpoklady pro flexibilní interpretaci rigidních pravidel zákona. Odpůrci p. argumentují rozhodováním laiků bez zkušeností a znalostí z oblasti práva, podléháním poroty tlaku veř. mínění a obecným předsudkům, tendencí k volné interpretaci litery zákona a nákladností porotního řízení. Existují i jiné, od anglo-am. tradice více či méně odlišné formy účasti laiků na soudním přelíčení, a to již od dob starého Řecka a Říma. Dnes mívají podobu smíšených tribunálů, v nichž společně zasedají v různých proporcích profesionální a laičtí soudci (buďto ve věcech sporů trestních, nebo občanskoprávních, někdy v obou těchto případech). Existují i případy výlučně laických soudů (English magistrates). Rolí a postavením p. se zabývá sociologie práva. V přeneseném smyslu se termín p. používá pro označení skupiny lidí určených k rozhodování o pořadí a k udělování cen při soutěžích a výstavách.
jury jury Schwurgericht giuria
Literatura: Cornish, W. R.: The Jury. 1968; Dawson, J. P.: A History of Lay Judges. 1960; Devlin, L.: Trial by Jury. 1956, 1966; Kalver, H. – Zeisel, H.: The American Jury. 1966.