Způsob výrobní asijský (MSgS)
způsob výrobní asijský (MSgS) je společenská forma výroby založená na občinovém vlastnictví půdy, zajišťovaná centrální despotickou mocí a z toho vyplývajícím společenským řádem. Slovem „asijský“ se míní typ výroby, nikoli geografické omezení, takže Marxovy teze lze případně uplatnit i na jiné země, zejména Afriku a předkolumbovskou Ameriku.
Ačkoli pojetí asijského výrobního způsobu pochází přímo od Marxe a Engelse, byly jeho osudy velmi složité a neblahé. Oba se o něm opětovně zmiňovali v různých souvislostech a s různými významovými odstíny, aniž by podali jeho soustavný nástin v některém díle, vydaném za jejich života. Teprve v roce 1939 vyšly v Moskvě Marxovy náčrty (Rohentwurf), přípravné práce ke Kapitálu pod názvem Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie, kde je jedna kapitola věnována soustavnému výkladu předkapitalistických formací. Tento základní text se tedy nemohl uplatnit v obsáhlých diskusích sovětských a v SSSR žijících historiků v 30. letech, v nichž nakonec převládly aktuálně chápané politické zřetele. I když asijský výrobní způsob byl stále uváděn, byli přívrženci jeho údajně jiné, nevědecké varianty označováni hanlivě za „aziatčiky“ a hlavně byl prakticky nahrazen obecným otrokářským řádem „sloučením“ s antickým výrobním způsobem; nebylo bráno v úvahu Marxovo mínění, že je jedním z pokrokových výrobních způsobů.
Mimo SSSR byl asijský výrobní způsob stále zkoumán pokrokovými historiky v Číně a zejména v Japonsku, kde základním způsobem ovlivnil pojetí dějin již v 30. letech až do úředního zákazu těsně před druhou světovou válkou. Nový zájem se rozvinul po vydání japonského překladu zmíněné kapitoly v roce 1947, avšak obecný zájem v marxistické historiografii se znovu objevil až od roku 1962, především zásluhou maďarského sinologa F. Tökeie a francouzských marxistů. Došlo k tomu jak v souvislosti s příchodem tvůrčího myšlení, tak i pro nemožnost aplikace starého pětičlenného schématu historického vývoje na dějiny řady asijských a evropských zemí, pro jejichž historiky se marxistické pojetí dějin v této okleštěné podobě jevilo ovšem jako nepřijatelné.
Je-li na jedné straně nepochybně nutné vrátit se k původnímu Marxovu pojetí, není již dále možné jen interpretovat jeho výroky, protože nynější rozsah znalostí o historickém vývoji mimoevropských národů je nesrovnatelně větší než před sto lety. Kromě Japonska je ovšem studium dějin jednotlivých zemí z tohoto hlediska ještě v počátcích a nelze zatím přistoupit k závěrům.
Nemarxistická historiografie byla vždy pod silným vlivem myšlenek Maxe Webera, mj. i pro nepřístupnost Marxova základního díla. Několik málo studií, které asijskému výrobnímu způsobu věnovala, pochází převážně od bývalých marxistů, z nichž zejména K. A. Wittfogel se pokusil Marxovo pojetí diskreditovat jeho nahrazením „hydraulickou“ společností a politicky zcela jednostranně zaměřeným nemístným srovnáním starověkého asijského despotismu s moderním „totalitním režimem“ socialistických zemí. Čistě propagandistický účel jeho názorů je však tak zřejmý, že se i v západních zemích setkal s téměř jednomyslným odmítnutím.
Předběžně lze tedy asijský výrobní způsob charakterizovat významnou úlohou občiny, která byla právně i skutečně trvalou držitelkou půdy, ačkoli její „vrchní“ vlastnictví mohlo být případně v rukou vládce nebo státu. Je sice sporné, zda lze o tomto výrobním způsobu mluvit ještě po rozpadu občin a při rozvoji soukromého vlastnictví, avšak v řadě asijských zemí zůstával despotický stát stále ještě vlastníkem půdy. Ještě důležitější je, že stát byl výběrčím daní, které v sobě zahrnovaly a nahrazovaly pozemkovou rentu, a vykonával úkoly evropských feudálů. Ostatně zdaleka ne každá forma soukromého (tj. nestátního, neveřejného) vlastnictví půdy zaručuje jeho produktivní využití v rozvoji výrobních sil.
Také centralizovaná forma politické moci, jedna ze základních charakteristik asijské despocie, přetrvává likvidaci občiny. Specifickým rysem neevropského vývoje je pasívní, nepolitická úloha měst, která jsou v Asii pouhým nahromaděním obyvatelstva a případně sídlem politické moci, nikoliv však jejími vykonavateli. Vláda vesnice nad městem konzervuje zaostalé poměry a zdržuje hospodářský pokrok. Podle Marxe se v oblasti asijského výrobního způsobu řemeslo neodděluje od zemědělství a držitel půdy je vlastnictvím a otrokem toho, v čem existuje jednota občiny.
Taková jednota „shora“ či lépe přísná kontrola je sice svou formou despotická, avšak i historicky nutná pro kolektivní obranu proti přírodě. Nejznámějším faktorem je nutnost zavodňování či lépe systematického vodního hospodářství, které je mimo možnosti jednotlivce nebo malých kolektivů a předpokládá autoritativní ústřední moc. Z této správné myšlenky je tedy odvozena Wittfogelova fantastická představa univerzální hydraulicko-totalitní společnosti. Z tohoto důvodu nelze ovšem zavrhovat celé Wittfogelovo životní dílo.
Je zřejmě nesprávné stavět asijský výrobní způsob do nějakého protikladu s otrokářstvím a feudalismem nebo obojí jím nahrazovat, protože všechny tyto pojmy se spíše doplňují. Prvky otrokářství a feudálních vztahů se v různé míře a v závislosti na konkrétních historických okolnostech objevují ve společnostech podmíněných asijským výrobním způsobem a je možné, že ten je likvidován teprve zavedením soukromého vlastnictví „neasijského“ typu, které není jen hromaděním hodnot, ale produktivním využitím nahromaděného bohatství k reprodukci.
Pojem asijského výrobního způsobu má tedy bohatý vnitřní obsah, je daleko lépe uplatnitelný na pochopení odlišností mimoevropských dějin, avšak jeho nosnost jako základního pojmu bude ještě muset být prověřena.
Literatura: Články v časopisech Narody Azii i Afriki, 1965, 1—4; Vestnik drevnej istorii, 1965, 3; La Pensée, 114, 119, 122, 129 v letech 1964—1966; podrobná bibliografie v Čs. časopise historickém, XII (1964): 2, 288; 3, 443—444; 5, 753—754; XIII (1965): 1, 122; 6, 854—856; Diskussija ob aziatskom sposobe proizvodstva, Socekgiz, Moskva—Leningrad, 1931; Godelier M., La notion de „mode de production asiatique“ et les schémas marxistes dʼévolution des sociétés. Centre dʼétudes et de recherches marxistes, Paris, 1964; Lewin G., Zu einigen Problemen der „asiatischen Produktionsweise“ in der gesellschaftlichen Entwicklung Chinas, Wissenschaftliche Zeitschrift der Karl-Marx-Universität, Leipzig, 1964, 2; Pokora T., K asijskému výrobnímu způsobu, Nový Orient, 1964, 6; Premières sociétés de dosse mode de production asiatique. Recherches internationales à la lumière du marxisme, 57—58, 1957; Rané formy civilizace, Praha, 1967; Tökei F., Az „ásziai termelési mód“ kérdéséhez, Kossuth könyvkiadó, Budapest, 1965; Urbánek E., Struktura a dynamika třídní společnosti, Praha, 1966; Wittfogel K. A., Oriental Despotism. A Corrparative Study of Total Power, Yale University Press, New Haven, 1957; Pokora T., Diskuse o společenských formacích, Praha, 1969.