Antropologie fyzická

antropologie fyzická – přír. věda zabývající se studiem variability, morfologie a fyziologie lidského organismu u různých rasových, etnických a soc. skupin populace v čase a prostoru. Provádí komparativní analýzu růstu, vývoje a fungování organismu na úrovni ontogeneze i fylogeneze člověka. V anglosaských zemích, zejm. v USA, je a.f. úzce spjatá s kulturní antropologií, se kterou tvoří základ obecné antropologie, koncipované jako věda o člověku, společnosti a kultuře. V kontinentální Evropě, kde dosud převládá tradiční pojetí antropologie jako přír. vědy, je název a.f. de facto ekvivalentem pojmu antropologie. Kořeny a.f. sahají až do starověku; lze je najít především v díle Aristotela, který jako první použil pojem antropologie pro označení komplexního studia člověka a obohatil antické vědomosti o experimentálně podložená fakta ze srovnávací biologie a zoologie. Také v pracích antických lékařů a přírodovědců (Hippokrates, Claudius Galénos, Titus Lucretius Carus) je řada poznatků, které svědčí o empir, studiu lidského organismu. Za prvního antropologa v moderním slova smyslu bývá označován Poseidónos z Apameie, který mj. studoval tělesné a povahové rozdíly mezi Seveřany a obyv. Středomoří, vliv klimatu na psychiku člověka a míru lidské adaptability k přír. prostředí. Ve středověku sice studium lidského těla ustupuje pod vlivem církevního učení do pozadí, ale rozkvět renesance sebou přináší oživený zájem o empir výzkum lidského organismu. V 16.–17. st. byly postupně položeny základy anatomie (A. Vesalius), fyziologie a embryologie (W. Harvey) a biol. taxonomie (J. Ray, C. Linné). V 18. a 19. st. již byly vytvořeny předpoklady pro systematické studium evoluce živočišných druhů (G. L. L. Buffon, J. B. de Lamarck). Ve 2. polovině 19. st. zakladatel antropometrie P. P. Broca a jeho žáci rozpracovali metodologii měření antropol. znaků a zavedli do a.f. exaktní měřící přístroje, tabulky a grafy. K dalšímu rozvoji a.f. výrazně přispělo zformulování teorie biol. evoluce (Ch. R. Darwin, A. R. Wallace). Výzkumy antropogeneze a studium mechanismů biol. evoluce a adaptace zůstaly dominantním tematickým okruhem a.f. i ve 20. st. A.f. výrazně rozšířila svůj výzk. záběr o oblast svých výzkumů, když tradiční antropometrii a srovnávací anatomii, založené na deskripci a měření tělesných znaků (somatometrie, somatoskopie, osteologie), obohatila o moderní metody molekulární biologie, populační genetiky a biochemie. Tento přechod na molekulární úroveň studia variability lidského organismu vedl (zvl. v USA) k tomu, že a.f. alternativně vystupuje také pod názvem biologická antropologie. Představuje dnes syntetickou disciplínu, která zahrnuje paleoantropologii, etnickou antropologii, vývojovou antropologii, fyziologickou a morfologickou antropologii, molekulární antropologii a jiné.

physical anthropology anthropologie physique physische Anthropologie antropologia fisica

Literatura: Beneš, V.: Člověk v zrcadle svého vývoje. Praha 1979; Fetter, V. a kol.: Antropologie. Praha 1967; Kelso, A. J.: Antropology. Philadelphia 1974; Lasker, G. W. – Tyzzer, R.: Physical Anthropology. New York 1982; Pospíšil, M. – Drobná, M.: Antropologia I., II. Bratislava 1984; Wolf, J. a kol.: ABC člověka. Praha 1977.

Václav Soukup