Duše

duše – též psýché (řec. výraz pro dech) či anima (lat. výraz) – představa zvl. nehmotné substance, která přebývá dočasně v těle člověka. Představa d. vznikla původně z pozorování rozdílů mezi živým a mrtvým (nehybným, necitlivým) tělem a také rozdílů mezi bděním a snem (ve snech vystupují zjevy mrtvých osob, které se chovají jako živé) a ze zážitku bilokace (snící byl tělesně na lůžku, ale pohyboval se i jinde). D. se jevila jako nositelka života, k němuž byly přiřazovány i funkce vnímání, myšlení, cítění a chtění. Staří Řekové, kteří vázali tuto substanci na dech, si ji představovali jako jakéhosi éterického dvojníka člověka (eidolon), který po smrti uniká z jeho těla ústy posledním vydechnutím (viz Homérova Ilias). Hebr. biblické slovo „nefeš“ je překládáno jako „psýché“, ačkoli hebr. tradice nezná substanciální dualismus těla a „nefeš“ je výrazem pro životní princip vůbec (podobně jako v sanskrtu slovo „átman“). Některé přír. národy spojovaly životní princip či životadárnou substanci s krví. Ze všech těchto představ byly odvozeny dva zákl. atributy d.: nehmotnost a nesmrtelnost, resp. preexistence a božský původ. Rozvinulo se dualistické pojetí člověka jako bytosti složené z těla a d. (Anaxágorás a další). Podle Platóna (Faidon) je d. nižšími sklony (thymos epithymia) vázána na tělo, které je jejím vězením, z něhož ji osvobozuje smrt, má však také vyšší složku, rozum (nús). Aristoteles ve spisu O duši pak d. definuje jako první entelechii přír. těla, tj. jako princip, který dává tělu život a je v poměru k němu jako je forma v poměru k látce. Aristoteles rozlišil 3 vývojové stupně duševna, resp. 3 složky d.: vegetativní, senzitivní (animální) a rozumovou. Zejm. Plótínos a před ním již staroindické Upanišady hovoří o d. světa (bráhman Upanišad). Orfikové a pythagorovci vytvořili učení o putování d. (metempsychosis), resp. převtělování d. (reinkarnace je ve staroindickém učení o karmě, zaslouženém osudu z minulých vtělení), křesťané pak učení o zmrtvýchvstání.

Ve středověku byl pojem d. předmětem teologických spekulací: Tomáš Akvinský (Summa theologica I.) vymezuje d. jako „netělesný a samostatný princip“, chápe ji jako Bohem stvořenou a nadanou svobodnou vůlí a zdůrazňuje, že z těla a d. v aktu povstává jediná substance. Toto pojetí d. s aristotelovským tříděním jejích složek najdeme dodnes v neotomistické psychologii. Psychologie byla původně vůbec definována jako „věda o duši“. Ale již ve staré řec. medicíně se objevilo mater. pojetí duševního života. S rozvojem přír. věd ve 2. polovině 19. st. (zejm. fyziologie mozku) došlo k tomu, že byl pojem d. jako nevědecký opuštěn a nahrazen pojmy vědomí, duševní dění, psych. činnost, k nimž na začátku tohoto st. přibyl pojem osobnost. F. A. Lange (1875) označoval období konce 19. st. jako pěstování „psychologie bez duše“, což vyvolalo později odpor metafyzicky orientovaných psychologů (F. Brentano) a zejm. vitalistů (H. Driesch, F. Mareš). I někteří přírodovědně orientovaní psychologové u pojmu d. setrvali, aniž by jej spojovali s metafyzickými spekulacemi (E. Kretschmer, 1963 a další).

soul âme Seele anima

Literatura: Révész, B.: Geschichte des Seelenbegriffes und der Seelenlokalisation. Stuttgart 1917; Tresmontant, C.: Le probléme de l'âme. Paris 1971.

Milan Nakonečný