Smrt
smrt – proces zániku živého organismu, k němuž dochází buď přirozeně, v důsledku uplatnění biol. zákonitostí, nebo v důsledku násilného (jednorázového či pozvolného) zásahu do živého organismu, který nezvratně poškozuje a rozkládá jeho funkce. V přeneseném slova smyslu se pojem s. užívá i pro konec či zánik biol. druhu či kult.-hist. typu (hovoří se o s. civilizace, kultury, polit. systému). S. je jednou ze zákl. mezních situací lidského života. V existencialismu je základem fil. pojetí problému (E. Mounier) nikoliv fakt s., ale skutečnost, že umírám já. Lékařskými kritérii s. člověka jsou: ztráta reakcí organismu na okolí, úplné zrušení všech reflexů a ztráta svalových pohybů, zástava dýchání, pokles tlaku krve v tepnách, absolutně lineární encefalografická křivka, zástava činnosti mozku a ztráta vědomí. Přesné určení okamžiku s. je obtížné a právě tak obtížné je oddělit s. jakožto biol. konec integrované bytosti od ukončení jiných biol. forem lidské existence (viz potrat). S. je též pojmem právním: určení okamžiku s. má hodnotu důkazní a mnohdy rozhoduje i o tom, zda určitý čin je jen profesionálním zákrokem nebo trestným činem (potrat, transplantace orgánů). Definice úmrtí hraje velkou roli i v demografii (viz úmrtnost, událost demografická). Vedle biol. (a jí předcházející klinické) s. člověka lze ve spol. vědách hovořit o různých, biol. s. předcházejících úrovních „umírání“. Jedná se o popis stavů, kdy člověk, byť ještě biol. živý, postupně psych. a spol. z různých důvodů „odumírá“. Zužuje se okruh jeho činností, jeho soc. a životní prostředí.
Existence s. vede k neuvěřitelné diverzifikaci myšlenek a činností, které jsou důležitým indikátorem kult. specifičnosti společností. Většina přírodních národů věnuje problematice s. velkou pozornost ve své mytologii a rozsáhlou část jejich rituální aktivity najdeme v pohřebních obřadech. S. člověka funguje též jako soc. operátor při novém uspořádání příbuzenských vztahů (viz příbuzenství). Jen velmi málo ze zhruba asi 4 tis. etnologicky nebo hist. doložených společností považuje s. za naprostý zánik lidské bytosti. V pojetí přír. národů s. stejně jako život vychází z jednoty člověka a kosmu. Nejvýrazněji je tato koncepce patrná tam, kde lidé neprojevují tělu zesnulého žádnou úctu: u Tibeťanů, kteří rozsekají tělo obřadním mečem a pohodí ho supům, u Yanománů z povodí Orinoka, kteří popel zesnulého snědí rozmíchaný v kukuřičné kaši apod. Většina těchto národů se snaží vyřešit otázku života a s. prostorově: rozdělit svět na svět živých a mrtvých. Toto pojetí je vlastní i evrop. myšlení od antických dob (existence podsvětí, řeky Léthé oddělující oba světy atd.) a křesťanství s jeho koncepcí posmrtného života. Pro křesťanství byla s. vstupem do světa, kde se člověku dostává spravedlnosti. Lidé žijící bohabojným a mravným způsobem života zde budou odměněni životem věčným, zlí pak potrestáni. S. nebyla homogenní součástí života, ale jeho nepřítel, neustálá hrozba ve smyslu fyzickém i metafyzickém. Zejm. v tomto smyslu tvořila zákl. motiv života křesťana, hlavně středověkého. Horší než fyzická byla s. duchovní, postihující pohany, odpadlíky a ty, kteří nepřestoupili na křesťanskou víru. S. mystická, znamenající vítězství nad fyzickou s., je začátkem věčného života, zmrtvýchvstání pak nadějí spravedlivých.
V mnoha kulturách či životních stylech představuje s. vyvrcholení (cíl) lidského života, a to buď ve smyslu soc., nebo metafyzickém. S., resp. způsob s., má často věštecký smysl a napovídá o osudech zemřelého v záhrobním světě. Byla to zejm. s. v boji, ale též na následky venerických onemocnění, která svědčila ve prospěch zemřelého. Pohřební obřad je demonstrací soc. významu zemřelého, v řadě náboženství legitimizující a určující jeho postavení v „říši mrtvých“. Stává se formou demonstrativní spotřeby, mnohdy ekon. ruinující rodiny či kolektivity, a to zejm. tehdy, když je zemřelý příslušníkem vládnoucího rodu. Řadu těchto funkcí si uchovávají s. a pohřeb i v současných společnostech, byť se stále více prosazuje snižování pompéznosti. S. se promítá do soc. změn každé společnosti. Soc. pravidla následného uspořádání příbuzenských vztahů vdovy (vdovce) a sirotků platí rovnocenně s pravidly pokrevního příbuzenství a s pravidly sňatkovými (viz příbuzenství nepokrevní, levirát, sororát apod.). Ve vyspělých společnostech jsou již tyto vztahy méně obvyklé. V popředí však zůstávají důsledky s. jednotlivce plnícího závažné spol. a polit. funkce. S-gie i psychologie zdůrazňují negativní důsledky s. jednoho (obou) z rodičů pro socializaci dítěte i jeho vstup do soc. světa.
death mort Tod morte
Literatura: Haškovcová, H.: Rub života, líc smrti. Praha 1975; Steindl, R.: Kontinuita života. Praha 1987.