Vědomí
vědomí – principiální schopnost duševního života zahrnující myšlení, vnímání, cítění, ale také vůli, fantazii, sebeprojekci atd. Obsah v. je ovlivněn jak zkušeností jeho nositele, tak i přijímáním zobecněné (sdělitelné) zkušenosti ostatních lidí, minulých generací. Podle Platóna je nositelem v. nehmotná, věčná duše, která je dočasně „uvězněna“ v lidském těle. I u R. Descarta se setkáváme s koncepcí samostatného a nezávislého v. v podobě vrozených idejí, které nemají základ v okolním světě. V mírnější podobě tento názor zastává i G. W. Leibniz, uvažující o „vrozených dispozicích“. Pro angl. senzualistickou filozofii je typický důraz na úlohu smyslů při utváření obsahu v., které je v podstatě schopností člověka evidovat, kumulovat a uspořádávat počitky. Toto pojetí v. bylo tradováno především v materalisticky zaměřených fil. směrech. Poněkud stranou pozornosti zůstala skutečnost, že jeden z nejvýraznějších představitelů senzualismu, J. Locke, mluví i o úloze „vnitřní zkušenosti“, která vzniká při zkoumání možností a mezí lidského rozumu. U dalších představitelů této linie, především u G. Berkeleye, se v. stává určitou zárukou evidence bytí (esse-esse principi, tj. býti znamená býti vnímán). Tato „evidence“ je pak výchozím předpokladem jakéhokoliv věd. poznání. Stejně tak u Descarta lze ve v. spatřovat určitou garanci (lidského) bytí (cogito ergo sum = myslím, tudíž jsem). Naproti tomu např. tzv. fr. materialismus považuje v. za funkci hmoty, tj. nervové soustavy a mozku (P. H. D. von Holbach). Toto stanovisko se promítá tím či oním způsobem téměř do všech typů material. filozofie. Marxismus chápe v. jako funkci nejvýše organizované hmoty, jako nejvyšší stupeň schopnosti odrazu, kterou má veškerá hmota (z níž je proto odvozené). I. Kant chápe v. jako nadindivid., jako „vědomí“ vůbec. „Transcendentální vědomí“ je na rozdíl od běžného, empir. v. čistě logické a jako čistá apercepce je předpokladem jakéhokoliv možného poznání. S tím úzce souvisí celkový mimozkušenostní charakter v. projevující se tím, že disponuje apriorními intelektuálními kategoriemi i apriorními smyslovými formami (prostorem a časem). Specif. výklad má v. v Hegelově filozofii – jako stupeň ve vývoji (sebevývoji) absolutní ideje. V současných fil. směrech je v. pojímáno velmi rozdílně v závislosti na ontologických východiscích.
consciousness conscience Bewußtsein coscienza
Literatura: Šorochovova, V. V.: Vědomí ve vědě a filozofii. Praha 1962; Tatarkiewicz, N.: Historia filozofii. Warszawa 1969.