Bytí
bytí – kategorie používaná k označení všeho existujícího, jsoucího, jak materiální, tak duchovní povahy. Ve vývoji fil. myšlení získával tento pojem různá specif. určení. U většiny předsokratovských myslitelů bylo b. ztotožněno se „jsoucím“, tj. s tím, co „jest“. V tomto smyslu opozitem k pojmu b. byl pojem „nebytí“, „nejsoucí“. Avšak podle většiny tehdejších myslitelů „nejsoucí“ prostě nebylo. Pak tedy pojem b. označoval úplně „vše, co jest“. U Platóna nabývá tento pojem již užšího významu: skutečné b. mají jen „ideje“, které zůstávají věčné, neměnné uprostřed měnícího se, vznikajícího a zanikajícího (materiálního) světa, který má jen zdánlivé, odvozené b. To, co dnes je, včera ještě nebylo a zítra možná nebude, nemůže být pravým b. Takže b. je zde spojeno s obecným, neměnným, podstatným. Naproti tomu Aristoteles, i když používal tento pojem ve více významech, v základě jím označoval to, čím věc skutečně jest, její „prvotní podstatu“. Velmi význ. místo zaujímá pojem b. ve filozofii Tomáše Akvinského. Jeho jádrem je božské b., jež propůjčuje bytí i všemu ostatnímu jsoucímu a je vůči němu určující. V tradiční metafyzice převládalo tzv. substanční pojetí b. jako toho, co zůstává uprostřed změn stále neměnné, co je samo subjektem, co má smysl samo o sobě. Podle G. W. F. Hegela je b. počátečním stupněm ve vývoji absolutní ideje a i na konci jejího vývoje stojí absolutní duch jako konkrétní, poslední a nejvyšší pravda všeho b. Vývoj ideje je pro Hegela vývojem pojmu, myšlení a b. v jednom, b. a myšlení u něj splývá. Kriticky vůči tomuto pojetí vystupuje L. Feuerbach: b. Hegelovy logiky je b. staré metafyziky, které pojednává o všech věcech bez rozdílů, neboť podle ní se všechny shodují v tom, že jsou; toto bezrozdílné b. je však abstraktní myšlenka, myšlenka bez reality, ale b. je tak různé, jako věci, které jsou. K. Marx a především F. Engels pak používají pojem b. k odlišení od vědomí či myšlení. Engels charakterizuje b. jako to, co existuje nezávisle na vědomí a myšlení. Kategorie b. má význ. úlohu ve fil. směrech orientovaných na problematiku člověka, zejm. v existencialismu a ve fenomenologii Zvl. místo pak zaujímá v tzv. nové ontologii, která se formuje přibližně od počátku 20. st. jako reakce na stále výraznější subjektivizaci filozofie v této době. Její hlavní představitel N. Hartmann rozlišuje dva způsoby b.: reálné a ideální. Reálné b. je rozděleno do 4 vrstev: fyzicko-materiální, organické, duševní a duchovní. Ideální b. lze charakterizovat jako b. Matem. objektů, vztahů, hodnot, abstraktních podstat atd.
being, existence être Dasein essere
Literatura: Aristoteles: Metafyzika. Praha 1946; Hartmann, N.: Nové cesty ontologie. Bratislava 1976; Hegel, G. W. F.: Logika; Tatarkiewicz, W.: Historia Filozofii. Warszawa 1967.