Etnocentrismus

etnocentrismus – tendence poznávat, hodnotit, interpretovat všechny životní jevy z perspektivy kultury vlastního společenství (etnického, nár., polit., náb.). Za jedině správné, užitečné a pravdivé jsou považovány hodnoty, normy a ideje té soc. skupiny, s kterou se jedinec identifikuje. Vlastní skupina vystupuje jako pozitivní etalon, jímž jsou poměřovány ostatní skupiny i všechny spol. jevy. Kultura, resp. způsob života cizích společenství jsou chápány jako odchylky od optimálního stavu nebo dokonce anomálie. Pojem e. v tomto smyslu zavedl do spol. věd v r. 1906 W. G. Sumner. Podle G. P. Murdocka je e. emocionálním i intelektuálním zdůvodněním nadřazenosti vlastní soc. skupiny, základem etického dualismu, podle něhož vše, co existuje a má pozitivní význam pro společnost, je spojováno s vlastní skupinou, vše, co je nesprávné a problematické, je připisováno činnosti jiných, cizích skupin. Předmětem etnocentristického zbožnění může být jakákoli soc. skupina, instituce, organizace. E. je chápán jako rys, vlastnost příslušející jedinci, jeho myšlení a činnosti. Pokud se tento rys stane typickým pro skupiny a jejich vědomí, hovoří se o syngenismu (W. G. Sumner, C. H. Cooley, L. Gumplowicz). Oba pojmy však v praxi splývají. V historiografii a vědách příbuzných se pojmy e. a syngenismus obvykle neužívají a tento jev se vysvětluje v souvislosti s pojmy jako nár. ideologie, patriotismus apod. (etnocentricky orientovaná nár. ideologie je pak jen specif. případem). Konkrétní empir. výzkumy e. prokázaly reálnost a univerzální rozšíření tohoto fenoménu a umožnily stanovit jeho soc. funkce ve společnosti.

Je zřejmé, že e. představuje význ. mechanismus sociální integrace, neboť podporuje vnitřní skup. soudružnost, přispívá k identifikaci jednotlivce s vlastní skupinou a jejími hodnotami. Na druhé straně znesnadňuje přijetí cizích kult. prvků a stává se zdrojem konfliktů a netolerantnosti při kontaktu s cizími skupinami. Z tohoto hlediska je možné mluvit o e. základním, umírněném nebo agresívním. Zákl. e. vzniká jako zákonitý produkt socializace a enkulturace, identifikace osobnosti s vlastní skupinou a jejími hodnotami, které se stávají zákl. úhlem pohledu, z něhož poznává a hodnotí okolní svět. Z hlediska dané skupiny je zákl. e. funkční, neboť přispívá k její vnitřní integraci, sebeuvědomění a odlišení od jiných skupin. Umírněný e. představuje tolerantní variantu tohoto hodnotového postoje. Připisuje sice hodnotám a normám vlastní kultury výsadní postavení, připouští však také existenci alternativních kultur, ke kterým má snášenlivý vztah. Agresívní e. je nebezpečnou verzí. Zpravidla je ideol. vyhrocen a propaguje absolutní hegemonii vlastní kultury založenou na zásadní netolerantnosti k odlišným kult. hodnotám, normám a idejím. Vystupuje často v podobě vyhroceného nacionalismu, rasismu nebo náb. fanatismu. V krajním případě může agresívní e. přerůst v krveprolití a války. E. je nebezpečný i ve vědě, protože stimuluje neobjektivní hodnotící přístupy ke studiu soc. reality. Soc. a kult. antropologie 20. st. přispěla k odstranění doktríny e. ze spol. věd při studiu mimoevrop. národů a prosadila hledisko kulturního relativismu.

ethnocentrism ethnocentrisme Ethnozentrismus etnocentrismo

Literatura: Herskovits, M. J.: Cultural Relativism. Perspectives in Cultural Pluralism. New York 1973; Kurczewka, J.: Etnocentryzm a ideologia narodowa. Kultura i spoleczeństwo, 4, 1988; Sumner, W. G.: Folways: A Study of the Sociological Importance of Usages, Manners, Customs, Mores and Morals. Boston 1906.

Václav Soukup
Jiří Linhart