Hodnota

hodnota – jeden z nejčastěji používaných pojmů v s-gii i ve filozofii, kult. antropologii a soc. psychologii, který je jako většina zákl. pojmů mnohoznačný. R. Lautman (1981) rozlišil asi 180 odlišných definic tohoto pojmu a zaznamenal na 4 tisíce statí k otázkám h.. Např. W. I. Thomas a F. W. Znaniecki (1918) definují h. jako každý údaj s empir. obsahem přístupným členům skupiny a s významem, vzhledem k němuž tento údaj je nebo může být předmětem jednání. M. Weber říká, že h. je to, co je schopno stát se obsahem postoje vyjádřeného ve vědomě členěném pozitivním nebo negativním soudu, něco, co se u nás uchází o platnost a čehož platnost jako h. uznáváme, odmítáme, nebo hodnotově posuzujeme v nejrozmanitějších spletitých souvislostech. Axiologicky racionálně jedná ten, kdo jedná, aniž by bral v úvahu předvídatelné účinky svých činů, podle svého přesvědčení o tom, co od něj požadují povinnost, důstojnost, krása, náb. poslání, zbožnost, nebo důležitost nějaké věci, lhostejno jakého druhu. Podle Clyda Kluckhohna (1951) je h. explicitní nebo implicitní pojetí o tom, co je žádoucí, pojetí příznačné pro jednotlivce i pro skupinu, ovlivňující výběr přístupných prostředků a cílů jednání. M. Rokeach (1972) uvádí: říkáme-li, že určitá osoba sdílí určitou h., znamená to, že zastává názor, že určitý způsob jednání nebo cílový stav existence zasluhuje přednost (is preferable) z osobních i soc. důvodů před alternativními způsoby jednání nebo cílovými stavy existence. Podle G. Hofsteda (1980) je h. široká tendence dávat přednost určitým stavům věci před jinými. A konečně Florence R. Kluckhohnová a F. Stroedtbeck (1961) hovoří o hodnotových orientacích jako o komplexních, učleněných (patterned), řazených (ordered) principech, vyplývajících ze vzájemného působení tří analyticky odlišných složek hodnotícího procesu neboli hodnocení – poznávací, citové a direktivní, které dávají řád a směr ustavičnému toku lidských činů a myšlenek, pokud se vztahují k řešení společných lidských problémů. H. je možné chápat jako komplexní významy, a to v tom smyslu, že určují a vyjadřují významy různých objektů, činností, možností pro nás, pro naši činnostní orientaci a pro činnost samotnou. H. ovlivňují naši „zaměřenost“, volbu cílů a prostředků, způsoby činnosti. Vyjadřují se ve „stanoviscích“, v postojích, které k věcem zaujímáme. Můžeme také říci, že h. vyjadřují specif. subjekt-objektový vztah, který se liší od jiných subjekt-objektových vztahů.

Specif. charakteristiky h. a hodnocení lze rozdělit do 4 skupin. a) Zatímco v poznání jde o postižení věcí, „jaké jsou“, a o objektivitu poznání, o jeho interindivid. platnost, v hodnocení může sice také jít o hledání a uplatňování h., které se pokládají za „objektivně platné“, ale současně tu jde o postižení významu objektu, činnosti, koncepcí apod. pro subjekt hodnocení, případně pro instance, s nimiž se subjekt ztotožňuje. Toto „určení významu pro …“ je pro hodnocení konstitutivní; je závislé jak na objektu hodnocení, tak na subjektu a hlediscích, z nichž v hodnocení vychází. b) Procesy hodnocení jsou ve srovnání s jinými psychosoc. mentálními procesy značně složité, což se projevuje již v tom, že hodnocení zahrnuje ve velkém rozsahu poznávací, citové a volní procesy a soustavnou interakci těchto procesů (viz uvedená definice F. Kluckhohnové a F. Stroedtbecka). Lze však pochybovat o tom, že by hodnoty a hodnocení bylo možno vymezit jen odkazem na tyto jmenované procesy. C. Kluckhohn a T. Parsons, kteří v oblasti s-gické teorie hodnot patřili mezi nejvlivnější, důrazně zastávali názor, že h. nelze pojímat jako „chtěné věci“, že představují „koncepce o žádoucím“ (desirable). Parsons pokládal rozdílné chápání h. – buď jako chtěných věcí, nebo jako obecných pojetí o žádoucím – za jedno ze zákl. dělítek mezi školou chicagskou a harvardskou. Z hist. hlediska je nutné poznamenat, že někteří autoři již na konci 19. st. (např. Ch. von Ehrenfels, 1897–98) rozpoznali, že h. nelze definovat tím, že jsou předmětem chtění, ale že jsou „žádoucí“ (Begehrbarkeit). Na tyto autory zřejmě Parsons a harvardská škola navazují a tento důraz na přítomnost normativních aspektů v hodnocení s-gickou teorii nepochybně zpřesnil a obohatil. Otázkou však zůstává, v jakých termínech obecně vyjádřit specif. kvalitu hodnocení. Odkazy na to, co má být, co je žádoucí, charakterizují hodnocení užitečným způsobem, neberou však zpravidla dostatečně v úvahu, že normativní zřetele, které do hodnocení vstupují, nejsou tak stejnorodé, jak se obvykle předpokládá. Zahrnují celou škálu významů: o různých formách jednání vypovídáme, že jsou „výjimečně přípustné“, „zcela přijatelné“, „doporučitelné“ či „žádoucí“, že „zasluhují přednost“, že jsou „povinné“ nebo „závazné“. Všechny tyto termíny vyjadřují svým způsobem kvalitativně odlišné varianty hodnocení, počínaje významy, které pro sebe schvalujeme, aniž je příliš zobecňujeme, a konče sdílenými obecnými kategorickými imperativy. Je možné, že rozpětí mezi platností „subjektem hodnocení uznanou“ a platností „oprávněnou“ vyjadřuje škálu těchto rozdílů. c) <H.> s sebou nesou vždy určité procesy zobecňování, a v tom smyslu to jsou „koncepce“. To neznamená, že by všechny h. byly verbalizovanými maximy, které slouží k posuzování řady různých objektů. Není jistě zanedbatelné, že v estetickém hodnocení, např. v uměl. díle, jsou objevovány h. na úrovni jedinečného. Tyto h. nejsou ještě dostatečně zobecněny a teprve dodatečně mohou být východiskem pokusu o formulování estetických kódů, které zpravidla mají spíše reflexivní než regulativní a anticipační funkci. Uměl. dílo samozřejmě nepostrádá zobecnitelnou koncepci, proto také může být modelem pro jiné a může být přímo výzvou k určitému životnímu stylu; všechny h. však nemusí mít nárok na zobecňující nebo dokonce výlučnou platnost, jak je tomu u koncepcí nabízejících řešení spol. problémů. Jsou-li h. dostatečně zobecněny a verbalizovány, uplatňují se soustavně jako kritéria, jako měřítka, podle nichž věci posuzujeme. Tak je tomu zejm. v celé praxeologické a morální sféře. Význam pojmu h. se tu v prvé fázi zdvojuje: h. jsou kritéria, podle nichž hodnotíme, a současně jsou to objekty, které mají h. Aby mohly být jedním i druhým, musí být předně uznány jako h., jako významy, které platí. Termín h. se tak dostává do dvou odlišných rovin: Jednak se jeví jako věci, statky, stránky chování, které v sobě ztělesňují hodnocené významy, jednak pojem h. jako věci (objektu) nevysvětluje, proč se daná věc hodnotí tak, jak se hodnotí. Předpokládá „hodnotu-význam“, uplatňující se v hodnocení (nebo alespoň ve většině forem hodnocení) jako „hodnota měřítko“ či „hodnota-kritérium“, jež určuje „hodnotu-věci“. d) <H.> představují jednu ze zákl. složek kultury. Umožňují integraci kultury samotné i její sepětí se systémem osobnosti a se soc. systémem. Jsou svorníkem pro různé vrstvy psychiky, integrují organicko-biol. sféru a její pudové tendence se sférou afektivně-volní a s účastí na kult. životě, na významech, které jedince přesahují, s nimiž se však ztotožňuje, přičemž to nepociťuje jako vnější nátlak, ale vidí v tom své vlastní naplnění. V hodnotové sféře jsme daleko od toho typu soc. norem, které vyžadují poslušnost, bez ohledu na to, co si o nich lidé myslí. Cizí vůle hodnotu nezakládá. H. jsou ve své vnitřní diferenciaci podstatnou součástí osobní i soc. identity lidí a představují vazbu se sociálním systémem, která umožňuje kontrolu soc. mechanismů a automatismů nebo alespoň dovoluje o tuto kontrolu usilovat. Nicméně, i když přiznáváme hodnotám tyto vysoce pozitivní charakteristiky, faktem zůstává, že h. jako všechny objektivace se mohou přeměnit z životně význ. prostředku v nástroj omezení (J.-P. Sartre). Proti negativním stránkám h. lze však bojovat opět jen hodnotami.

H. se kvalitativně liší zejm. tím, že: 1. mají „znaménko“, tzn. jsou kladné nebo záporné; 2. mají určitý status, tzn. zaujímají vyšší nebo nižší místo v hierarchii hodnot, jsou více a méně důležité; 3. vytvářejí specif. seskupení, různé subsystémy, pásma, řady h. Obecně je možné říci, že h. jsou platné (tj. subjektem hodnocení uznané za platné), směrodatné významy, které určují nebo spoluurčují zaměřenost subjektu v jeho činnostní orientaci, určují nebo spoluurčují jeho činnosti a jeho vztah ke světu. Významy jsou pozitivní a negativní, více a méně důležité a zahrnují zpravidla poznávací, citové i volní aspekty. Tato formulace podtrhuje skutečnost, že v h. je aspekt přiznání významu a jsou v nich i direktivní aspekty. Říkáme-li, že h. „zpravidla“ zahrnují poznávací, citové a volní procesy, znamená to, že v jednotlivých aktuálních procesech hodnocení tyto aspekty mohou být oslabeny, jsou však zcela konstitutivní pro širší komplexy hodnocení. H. nelze chápat jako izolované entity, nicméně v prvé fázi hodnocení jsme soustředěni především na danou situaci a na h., o které jde: zaznamenáváme je, prověřujeme, příp. je uvádíme ve vztah k některým blízkým nebo konkurenčním h., zatímco otázku vztahu k řadě jiných hodnot necháváme zatím otevřenou. Teprve následně, resp. v širších a obsažnějších přístupech, v reflektovaném vědomí dospíváme k vypracování celé sítě vztahů, do níž se h. situují. Hodnocení může vycházet přednostně z konkrétních situací nebo ze zaměřenosti subjektu, přičemž interakce situačních dat a hodnotových zřetelů rozhoduje o tom, jak situaci definujeme a jaké cíle si pro jednání vytyčíme. Při definici situace musí jednající vzít v úvahu svou vlastní zaměřenost a při určování svých hodnotových orientací musí naopak přihlížet k situaci: každá situace nedovoluje přijatou h. sledovat a realizovat. Uznání situace neznamená, že tato eo ipso vstupuje do motivace činnosti a podílí se na jejím řízení. Určité situační podmínky ji mohou v těchto funkcích blokovat.

Právě pro analýzu těchto vztahů mezi situací a hodnotovou orientací zavádí Parsons pojem závazku (commitment), který vyjadřuje, že jednající nejen uznává, ale že podle ní hodlá v dané situaci také jednat, že ji hodlá prosazovat a vzít na sebe důsledky, které z toho plynou. Mohli bychom říci, že cestou „závazku“ přechází hodnocení z roviny možných orientací do roviny rozhodnutí a do motivačních procesů. Připomeňme, že závazek je pro Parsonse nejvyšší z médií sociální kontroly, k nimž též přináleží (ve vzestupném pořádku) peníze, moc a vliv. Subsystémy nebo řady h. se vztahují k určitým funkčním problémům, k různým oblastem spol. života nebo k osobnostní sféře. Příkladem takových pásem či oblastí hodnot je rozlišení hodnot biol., estetických, soc. a jiných. Jedním z úkolů axiologické praxe je konstituovat tato pásma a určit jejich relativní význam v úhrnu hodnocení. Aby totiž dospěl k celkovému obrazu hodnotové soustavy, hodnotící subjekt provádí určité „hodnocení hodnot“, které určuje místo každého z hodnotových pásem v celé hierarchické soustavě. Většina s-gických srovnávacích výzkumů společností zkoumá h. právě v této perspektivě. Jestliže hodnocení předpokládá h., neznamená to, že hodnotové postupy a uskutečnění hodnotových orientací se děje jen cestou dedukce: h. se projevují jen v hodnocení a tvoří se v jeho průvěhu, „za chodu“, v závislosti na celé axiologické zkušenosti. Hodnocení znamená jak postup od h. k bezprostřední axiologické zkušenosti, tak postup od této zkušenosti k novým h. Napětí v hodnotové sféře jsou ještě větší, máme-li na mysli vztahy mezi hodnocením a fixovanými spol. normami. Na tato napětí v estetické sféře upozorňoval v době před 2. svět. válkou Jan Mukařovský (1936). I zběžný pohled na problémy hodnocení ukazuje, že se v něm srážejí protikladné aspekty a tendence. Prvořadou úlohu v něm hrají racionální argumentace a zdůvodňování, na druhé straně ale pozorovatele odedávna fascinuje velká proměnlivost hodnotících soudů, jejich hist. relativita a přímo jejich spornost (např. B. Pascala). Existují i pohledy na svět hodnot, které zdůrazňují jejich stabilitu a neproměnlivost v hist. procesu, ale jsou v moderním myšlení nepoměrně vzácnější (J. Benda, 1927, 1946). (Viz též orientace hodnotová, sociologie hodnot, výzkum hodnot, axiologie.)

value valeur Wert valore

Literatura: Benda, J.: La trahison des clercs. Paris 1927; Habermas, J.: Moralbewustsein und kommunikatives Handeln. Frankfurt 1983; Hofstede, B.: Culture's Consequences. International Differences in Work related values. London 1980; Kroeber, A. L. – Kluckhohn, C.: Culture – a critical review of concepts and definitions. New York 1952; Kluckhohn, C. aj.: Values and Value-Orientations in the Theory of Action. An Exploration in Definition and Classification. In: Parsons, T. – Shills, E. A. eds.: Toward a General Theory of Action. New York 1951; Mukařovský, J.: Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakt. Praha 1936; viz též sociologie hodnot, výzkum hodnot.

Zdeněk Strmiska