Norma morální

norma morální – ze s-gického hlediska typ soc. normy s morálním obsahem a zároveň jedna z hlavních kategorií etiky. N.m. je závazné pravidlo lidského chování specifikující morálku, ukazující význam a nezastupitelnost její soc. funkce. Neinstitucionálnost a většinou také nepsanost n.m. skrývá v sobě dva zdánlivě protichůdné momenty existence n.m.: prvním je zvykový charakter ustavování i působení n.m., ukazující její genetickou souvislost s mravy, druhý je skutečnost, že jednotlivé aplikace n.m., které mají vesměs značně abstraktní a obecný charakter, procházejí morálním soudem, rozhodnutím nebo volbou jednajícího individua. S oběma momenty souvisí nepřetržité promítání konkrétní individ. a spol. zkušenosti do představy, výkladu a aplikace n.m. Odlišnost n.m. od norem právních se vedle neinstitucionálnosti vysvětluje také tím, že n.m. neupravují vnější, rezultativní stránku lidského chování, ale ovlivňují ji prostřednictvím vnitřní motivace; míra jejich účinnosti proto závisí na vyváženosti zákazů a vzorů chování. S morální vyspělostí jednotlivců i společnosti roste význam zdůvodňování morálních požadavků a tím i teor. reflexe procesu jejich utváření, kterou je normativní etika. Význam n.m. spočívá dále v jejich postavení v rámci morálních systémů. N.m. jsou založeny v morálních hodnotách a představách obecnějšího charakteru, jako jsou principy, ideály, pojetí spravedlnosti, dobra, zla apod., a představují vlastně detailizaci, nejjednodušší formu mravního požadavku. Jejich klíčový, syntetický význam spočívá v tom, že spojují tuto duchovní stránku morálky (to, co má být) s její stránkou praktickou (s tím, co je), spojují morální vědomí a morální jednání, zkušenost s výchovou.

Svůj význam získal pojem n.m. teprve v morální filozofii 19. st., kdy došlo k jeho rychlé a definitivní recepci jako zákl. pojmu etické reflexe, a to zejm. v něm. jazykové oblasti (v anglosaské oblasti je často nahrazován pojmy „principle“ nebo „rule“). Od této chvíle se v rekursu k pojmu „norma“ retrospektivně vykládá morálně-fil. tradice, takže jsou pod něj subsumovány tak různorodé pojmy, jako nómos, ordos, logos, regula, mensura, lex, ordo, kategorický imperativ, mravní zákon, ctnost, povinnost apod. Pojem norma je do fil. diskuse zaveden v souvislosti s kritickým vyrovnáním se s Kantovou etikou. Jako zákl. etický termín vystupuje n.m. poprvé v Etice W. Wundta (1886), kde je definována jako „čisté pravidlo vůle“, která proti tomu, co je, staví to, co má být. Nosným pojmem je n.m. v diskusích o protikladu formalistické a teleologické konstrukce mravního světa nebo o vztahu normy a hodnoty, probíhajících koncem 19. a začátkem 20. st. (viz např. F. Paulsen: Ethik, 1908, W. Windelband: Einleitung in die Philosophie, 1914, E. Husserl: Logische Untersuchungen, 1900, M. Scheler: Der Formalismus in der Ethik und die materielle Werteethik, 1916). Navzdory pevnému místu pojmu n.m. v každém etickém systému není jeho používání dodnes jednotné. Koncepce tzv. elementárních morálních norem rozlišuje normy, které nejsou naprosto univerzální, tzn. nevyskytují se ve všech morálních systémech, ale zabezpečují soudržnost dané společnosti jako celku, aniž jsou vázány na určité spol. skupiny. H. Jankowski (1973) uvádí 3 typy elementárních n.m.: 1. ty, které se týkají solidarity lidí ve vztahu k přírodě (např. pomoc při živelných katastrofách, součásti lékařské etiky apod.); 2. ty, které vstupují do mezilidských vztahů, jako jsou vztahy rodinné, láska, přátelství apod.; 3. doporučující určité postoje bez definování konkrétní situace, např. odvahu, odpovědnost, spravedlnost (což zeslabuje postuláty tzv. situační etiky).

moral norm norme morale Moralnorm, moralische Norm norma morale

Literatura: viz etika, etika normativní, morálka.

Hana Havelková