Okruh kulturní

okruh kulturní – geogr. oblast, pro kterou je charakteristický výskyt společných kulturních prvků a kulturních komplexů. Kultura každého o.k. vykazuje zvl. rysy, jimiž se liší od ostatních o.k. Vzájemně spjaté nebo společně se vyskytující kult. prvky typické pro určitý o.k. je možné identifikovat na úrovni artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí. Problematiku výzkumu o.k. anticipovali ve svých pracích již předchůdci něm. difuzionismu F. Ratzel a L. Frobenius. Za tvůrce teorie o.k. je ale možné považovat až zakladatele něm.-rak. školy o.k. F. R. Graebnera. Svoji koncepci o.k. poprvé předložil v r. 1904. Na základě podobnosti kult. prvků vymezil F. R. Graebner difuzionistický model o.k. v Oceánii a B. Ankermann v Africe. Teor. zdůvodnění svého přístupu podal Graebner v r. l9ll v knize Methode der Ethnologie, ve které vytyčil jako zákl. cíl etnologie studium kult. difúze a migrace obyv. v dějinách a rekonstrukci původních hist. o.k.. Ve svém vlastním výkladu dějin kultury vycházel z předpokladu, že počátky vývoje lidstva jsou spjaty s původně izolovanými, vzájemného kontaktu zbavenými pospolitostmi, které v Asii vytvořily řadu prvotních, zákl. o.k. (Kulturkreisen). Další vývoj kultury již ale není založen na nezávislé inovaci a tvořivosti různých národů a kultur, ale na možnosti vzniku a rozvoje kulturních kontaktů, které umožnily (zvl. v období stěhování národů) rozšíření původních kult. prvků a komplexů do celého světa. Kult. jevy mající svůj původ v Asii pronikly do ostatních světadílů, kde histor. různé o.k. navrstveny na sobě daly vzniknout tzv. kulturním vrstvám.

Další rozpracování koncepce o.k. je spojeno s nejvýznamnějším představitelem školy o.k. W. Schmidtem, který v práci Handbuch der Methode der kulturhistorischen Ethnologie (1937) systematicky rozvinul teorii i metodologii výzkumu o.k. Vycházel z předpokladu, že se kult. kontakty netýkají pouze jednotlivých kult. prvků nebo malých skupin, ale že procesy migrace a difúze zahrnují celé kult. komplexy, obsahující všechny význ. oblasti materiální a duchovní kultury (ekonomiku, náboženství, zvyky, obyčeje atd.), a ty jsou tedy o.k.. V době rozkvětu difuzionismu nalezla kult. hist. metoda výzkumu o.k. řadu stoupenců po celé Evropě, v průběhu dalších let se však stále více projevovala celková spekulativnost modelů o.k. a kult. vrstev, jednostrannost difuzionistického výkladu kultury a redukce kult. vývoje na pouhé přemisťování a převrstvování několika o.k.. Ke kritickému přehodnocení školy o.k. výrazně přispělo také zavedení nových exaktních metod a technik antropol. a archeologického výzkumu (radiokarbonové datování apod.). Koncepce o.k. jako nástroje difuzionistických výzkumů kultury přesto sehrála významnou roli v evrop. etnografii, etnologii a archeologii 1. poloviny 20. st.

culture-circle aire culturelle Kulturkreis sfera culturale

Literatura: Ankermann, B.: Kulturkreise und Kulturschichten in Africa. Zeitschrift für Ethnologie, 37, 1905; Graebner, F. R.: Methode der Ethnologie. Heidelberg l9ll; Schmidt, W.: Handbuch der Methode der kulturhistorischen Ethnologie. Münster 1937.

Václav Soukup