Projekce

projekce – (z lat. proicere = navrhovat, vrhat vpřed) – proces vynášení, přenášení, promítání představ, myšlenek a fantazií navenek, zpravidla na jinou osobu, které jsou pak připisovány. Je to nevědomě působící mechanismus, kterým to, co se děje v našem prožívání subjektivně, vnímáme jako vnější, na nás nezávislou zkušenost. Tímto způsobem subjektivním dosahům dodáváme zdání objektivity. Zároveň platí, že člověk zpravidla projikuje na druhé lidi to, co sám u sebe pokládá za nežádoucí, nepřijatelné, špatné, zavrženíhodné, s čím nesouhlasí. Člověk, který obviňuje druhé z vlastních chyb nebo hledá kolem sebe obětního beránka, používá mechanismus p. H. A. Murray (1949) definoval projektivitu jako tendenci nevědomě promítat své pocity a potřeby do druhých lidí, jako sklon myšlení, které sleduje splňování přání v představách a fantaziích. P. jako psych. mechanismus hraje důležitou úlohu v ontogenezi osobnosti, při strukturaci vlastního já. Probíhá podvojný proces: „projekce – introjekce“. Dítě hledá svůj vlastní obraz v druhém a druhým také připisuje své vlastní myšlenky, protože ještě nedokáže zralým způsobem rozlišovat sebe a druhé osoby. U dospělých jedinců p. přetrvává jako obranný mechanismus (např. pocitu viny se člověk brání tím, že ji vidí u druhých; z agresivity viní druhé, nikoliv sebe apod.). Masivní p. se stává úhelným kamenem a zákl. mechanismem paranoidní psychózy. Na p. staví bludy pronásledování: z původně pronásledujících se stávají pronásledovaní. Podobně funguje patologická chronická žárlivost: potlačená přání nevěry žárlivec promítá na partnera, takže ho chápe jako neustále nevěrného. Při paranoidním a žárliveckém chápání světa je všechno interpretováno ve světle projektivních, tudíž ve skutečnosti neexistujících vztahů a významů. Nejsnáze se projikují zakázané fantazie a erotická přání (žárlivec se po odjezdu na služební cestu domáhá v převleku vstupu ke své ženě, aby dokázal její touhu po milenci, sexuálně neuspokojené ženy se vydávají za objekt znásilnění, člověk s výčitkami svědomí obviňuje celé své okolí z pronásledování apod.). Každý morbidní projev p. je výsledkem nevědomého mechanismu, jímž tryskají na povrch nesrozumitelné obsahy impulsivního nevědomí. Patologická p. se tedy výrazně liší od běžného projektivního charakteru vnímání.

V psychoanalýze je pojem p. propracován nejdůkladněji, a to coby proces mylné interpretace psych. obsahů jako objektivní reality. P. často předchází tvrzení: „Nejsem to já, kdo má taková špatná přání, ale ten druhý.“ P. popsal jako první S. Freud (1911) ve spojitosti s genezí perzekučních bludů (paranoidní pacient např. popírá své homosexuální popudy, projikuje je na někoho jiného ve svém okolí, pak se mu ale navracejí jako blud pronásledování, protože ten druhý má domnělé homosexuální sklony a chce mu ublížit). Na základě využití projektivního sklonu lidské psychiky vznikly projektivní testy osobnosti, ve kterých člověk „promítá“ své nitro na mnohoznačnou podnětovou situaci a odhaluje tak své nevědomí. V některých aplikovaných s-gických disciplínách (např. v marketingu, ve výzkumu veř. mínění) se používají tzv. projektivní techniky vycházející ze stejného základu.

projection projection Projektion proiezione

Literatura: Freud, S.: Gesammelte Werke. London 1947–1958; Murray, H. A.: Explorations in Personality. New York 1966.

Michal Černoušek