Providencialismus

providencialismus – (z lat. providentia = prozřetelnost) – koncepce, podle které je vývoj společnosti i přírody určován „boží prozřetelností“. Její nejklasičtější podoby vytvořil na rozhraní 4. a 5. st. sv. Augustin, ve 13. st. Tomáš Akvinský, v 17. st. J.-B. Bossuet. V současnosti jsou nejvýraznějšími stoupenci p. novotomisté (např. Ch. Boyer, É. Gilson, C. Tresmontant, J. Maritain, M. G. Nédoncelle, E. Coreth aj.). Základy učení o prozřetelnosti položil už stoicismus, který věřil, že dějiny a lidský život jsou řízeny svět. rozumem. Do Nového zákona myšlenka božího jednání usměrňujícího lidské činy k určitému předem danému cíli pronikla jak z řec. filozofie, tak i ze Starého zákona a je spojena s boží vůlí ke spáse, projevenou v Kristu. Odmítnutí Ježíše Židy se stává dějinnou příležitostí pro nežidovské národy (Pavlův List Římanům). Ústřední místo má idea prozřetelnosti v racionalismu, v osvícenství a náb.-fil. systémech. Zvl. G. W. Leibniz a G. W. F. Hegel se pokusili využít spojení této ideje a svět. rozumu k prokázání toho, že svět. celek je rozumný a dobrý. Teologické koncepce odtud odvozované zúžily pojem Boha na rozumnost, racionálno, proti čemuž se ohradil S. A. Kierkegaard a romantická teologie. V novověku byla idea p. použita při formulování teorie tržní společnosti: tříšť různých partikulárních i egoistických zájmů uspořádává Bůh ve smysluplný a zákonitý celek („neviditelná ruka trhu“ A. Smitha). Dnes v teologii opět vzrůstá důraz na prozřetelnost boží, ale v návaznosti na další ústřední ideje křesťanství – zejm. na stvoření a jeho obnovení v Kristu.

V návaznosti na staroprotestantskou ortodoxii, která rozlišovala prozřetelnost na obecnou (providentia generalis), zvláštní (providentia specialis) a nejzvláštnější (providentia specialissima), vystupuje do popředí několik okolností: 1. ve stvoření bylo předvídáno, že člověk tak, jak byl zamýšlen podle Kristova vzoru, bude mít k dispozici podmínky své seberealizace, že ve spol. a přír. kontextu zakouší dobrý charakter stvoření a mění se ve vědomého spolupracovníka božího; 2. naplnění času otevírá v rámci konkrétní dějinné situace možnost vyslyšení a následování evangelia, proměna dějinného kontextu a selhání zvěstování evangelia otevírá možnosti pro jiné cesty evangelia; 3. k adekvátní realizaci lidskosti ztělesněné v Ježíši Kristu je nutné, aby této možnosti odpovídala otevřenost individ. života v jeho určité fázi, ale všechny situace samy o sobě jsou přístupné oslovení evangeliem a realizaci lidskosti. Takto se na problém prozřetelnosti dívá moderní protestantská teologie, zvl. od doby K. Bartha. P. věří, že každý úsek v dějinách má k dispozici předem danou možnost, šanci, přičemž nový terén možností se otevírá na ostří hrany, ve zdánlivé bezvýchodnosti. Moderní teologie spojuje víru v prozřetelnost s odpovědí na vyvolení v Kristu, rezignuje ale na zachycení všech událostí v řetězu božího jednání a nevylučuje aktivitu člověka, jeho možnost poznat dějinné mechanismy. K prozřetelnosti patří lidské poznání funkcí a volných možností tohoto prostoru a jejich použití pro rozvíjení podmínek lidské existence. V tomto duchu je také pozměněna idea predestinace v moderní teologii. Pokud není idea p. vztahována k partikulární dějinné situaci jednotlivce, ale k situaci společnosti, lidstva, světa, setkává se s myšlenkou ekumenismu.

providentialism providentialisme Providentialismus provvidenzialismo

Literatura: Hägglund, B.: Geschichte der Theologie. Berlin 1983.

Miroslav Ransdorf