Strategie konfliktní

strategie konfliktní – postupy a organizace řešení interpersonálních i interskup. konfliktů. „Strategií“ v původním smyslu se rozumí vedení armády od jednoho boje k druhému až do konečného vítězství. Analogicky se uvažuje o s.k. Tzv. úplná strategie předepisuje pro každý krok zcela určitou volbu, stanoví, jak se chovat, když se situace dostane do jedné z konečného počtu možností. Lze to znázornit „stromem řešení konfliktní situace“. S.k. byly studovány pomocí tzv. experimentálních her. Odtud pocházejí názvy různých druhů s.k. a jejich klasifikace. 1. Zákl. členění rozlišuje strategie nepodmíněné od podmíněných. Nepodmíněná strategie se volí před bojem, aniž je známo, co bude partner či soupeř dělat: např. strategii 100% či naopak 0% kooperace nebo částečné kooperace (ukázalo se, že efektivita strategií je vůbec nejvyšší při 70–80% kooperativních voleb). Podmíněné strategie jsou závislé buď na tom, co volí partner, nebo na jeho přání, očekávání, zisku atd. Mezi nejznámější s.k. tohoto druhu patří Tit-for-tit (T-F-T), jednoduše vyjádřená rčením „jak ty na mne, tak já na tebe“ (v čes. verzi též „koláč za koláč“ a „zub za zub“), která může být opožděna o jeden či dva kroky, protože se přizpůsobuje chování soupeře. V situacích experimentální hry Dilema vězně se ukázala jako nadějnější než nepodmíněné strategie. Z hlediska perspektivní kooperace je však ještě lepší tzv. strategie benevolentní T-F-T, která znamená volit o jeden stupeň vyšší míru kooperace, než volil partner v předcházející fázi hry. Opačně je definována strategie tzv. malevolentní T-F-T, kde nejde o volbu kooperativní, ale soupeřivou (kompetitivní). 2. S.k. lze dělit na statické a dynamické. Dynamické se od statických liší tím, že se v průběhu interakce mění, že se u nich vyskytují strategické předehry, strategické mezihry atp. Nejjednodušší formou je nabídnutí kooperace v prvním kroku hry Dilema vězně. Obecně je možné hovořit o snaze vytvořit příznivý dojem při prvním styku, což je velmi efektivní. 3. S.k. lze také dělit na tzv. kooperativní, jejichž úkolem je nastolit či zvýšit úroveň kooperace, a strategie kompetice. K druhému typu patří např. „strategie svádění“, která je definována tak, že v předehře se volí kooperativně až nepodmíněně kooperativně, ale v další fázi jednoznačně soupeřivě („až do hořkého konce“). Záludnější variantou je „strategie vychytralého svůdce“, při níž se v první fázi volí výrazně kooperativně, např. benevolentní T-F-T strategie, ve druhé fázi však nastupuje malevolentní T-F-T s občasnými (nepravidelnými) vsuvkami kooperativních voleb. V účastníkovi se tím utvrzuje dojem, že kooperace s tím, kdo takto volí, by přece jen mohla být nadějná. Mezi matem. definované strategie složitějšího druhu patří např. strategie napraveného hříšníka, strategie nastavení druhé tváře, strategie netrestání, zastrašování.

conflict strategy stratégie conflictuelle Konflikt-Strategien strategia conflittuale

Literatura: viz konflikt sociální, konflikt experimentální.

Jaro Křivohlavý