Vztahy mocenské

vztahy mocenské – přesně vzato jsou výslednou bilancí mocenských potenciálů jednajících, protože moc má nejen silnější, ale ani slabší není zpravidla bez moci. V této souvislosti lze uvažovat o moci jako schopnosti jednajícího dosáhnout u druhého respektování své vlastní zaměřenosti (přání, záměru, zájmu, hodnotových orientací), toho, aby se jí druhý přizpůsobil nebo podřídil jí svou vlastní činnost a vyhnul se tak negativním sankcím, nebo aby přijal pozitivní sankce, jež jej mají za jeho podřízenost odměnit. K tomu, co lze označit jako „interakční moc“, se vztahuje Weberova definice moci (1918, 1922). Podle něho moc označuje šanci prosadit uvnitř soc. vztahu vlastní vůli i proti odporu, bez ohledu na to, v čem tato šance spočívá. Dennis Rong (1979) vyjadřuje v jedné ze svých posledních obsažných monografií k problému moci poněkud jinými slovy v podstatě stejnou myšlenku: moc je schopnost určitých osob produkovat u druhého sledované a předvídané účinky. Moc můžeme definovat ve vztahu k akčním i k interakčním systémům, z čehož se vyvozují odlišné významy a významové souvislosti: slovní obraty „mít moc něco udělat“ a „mít moc nad někým“ kladou otázku moci poněkud jinak. Moc se týká jednak určité charakteristiky a jednak určitého aktéra. Oba aspekty zahrnuje moc spjatá s řízením. Spočívá ve zmocnění podílet se na řízení skupiny či společnosti a v důsledku toho za ně činit rozhodnutí a jednat v jejich jménu. Tato moc může být svěřena nebo uložena určitému aktérovi kolektivitou nebo legitimující instancí, držitel moci si ji může přisvojit také sám a může ji vykonávat, dokud mu v tom skupina nezabrání. Moc se tu jeví jako součást soc. role nebo jako specif. role v soustavě řízení; zahrnuje zmocnění („uvedení v moc“) a současně označuje předpoklady („mocenské předpoklady“) pro přístup k této roli. Podstatnou stránkou řídící moci je úkol zajistit, aby všechny složky systému plnily své povinnosti. K tomu disponují řídící instance vynucovací mocí, negativními i pozitivními sankcemi. Řídící moc zahrnuje péči o respektování řádu skupiny a dodržování povinností všemi členy, neredukuje se však na tento úkol. Moc spjatá s řízením současně přináší něco nového tím, že problém moci klade na úrovni skupin a kolektivů. Skupiny se nemohou obejít bez řídících funkcí, které na určitých stupních spol. organizace vyžadují vydělení řídících rolí ve skup. činnostech, výkon těchto rolí na základě dělby práce a jejich institucionalizaci.

Moc je podstatným, spoluurčujícím aspektem spol. vztahů a je univerzálním jevem v tom smyslu, že každý konkrétní soc. proces může nabýt mocenského charakteru; není ovšem univerzálním jevem v tom smyslu, že by „všechno“, co v soc. vztazích a procesech existuje, bylo mocí či metamorfózou moci. Moc představuje jednu ze zákl. os v soc. procesech, v nichž vstupují do interakce různí jednající, z nichž každý může sledovat svou vlastní odlišnou zaměřenost, nemůže však svého cíle dosáhnout, aniž odstraní překážku, kterou druhý svým pravděpodobným nežádoucím chováním představuje, nebo aniž získá jeho loajalitu či pomoc. Ve vnitřních vztazích komunit, kolektivit, „my-skupin“ ustupují interakční v.m. do pozadí – pokud si tyto skupiny uchovávají svůj specif. charakter. Sartrova práce Critique de la raison dialectique (1960) je dramatickým, i když jednostranným popisem rozpadu kolektivu a kolekt. života a jejich nezadržitelného přechodu v prakticko-inertní procesy, vznikající z přeměny jedinečného v neosobní a zaměnitelné jevy založené na opakování, na objektivaci produktů činnosti, na v.m. a na institucionalizaci. V.m. se také právem často spojují s konfliktem a konfliktními vztahy, které předpokládají rozpor v zaměřenosti aktérů, boj o řešení toho, „co je ve hře“, a proces mobilizace mocenských prostředků, a na druhé straně se vztahy kooperace. Příkladem mohou být procesy směny i tržní vztahy, které jednak představují vztahy spolupráce mezi směňujícími stranami, jednak jsou bojem o zvýhodnění podmínek pro každou z nich. Vztahy spolupráce a boj o moc, konkurence, se mohou v cílových i instrumentálních aspektech různým způsobem kombinovat. Zatímco mocenská pozice je zpravidla záležitostí držitele moci, aktualizace v.m. může být záležitostí jak držditele moci, který sleduje rozhodnou voluntaristickou strategii, tak jeho partnera, proti němuž moc užívá. Držitel moci se často o respektování svých přání druhým sám příliš nestará, to je záležitostí jeho závislého partnera, na němž je, aby jako první spontánně vyvodil důsledky ze své závislosti; držitel moci sám může do soc. vztahu zasahovat až v případě, kdy jsou poškozeny jeho zájmy.

Jak bylo řečeno, moc není jen záležitostí interakce mezi dvěma aktéry jako jednotlivci či členy společnosti, je také záležitostí skupin a společnosti jako celku. Právě tento aspekt klade do centra svých úvah T. Parsons a jeho škola; v této souvislosti se často mluví o systémových teoriích moci. Parsons (1967) definuje moc jako zobecněnou schopnost zajistit výkon platných závazků jednotlivých jednotek v systému kolekt. organizace, když tyto závazky jsou legitimizovány svým vztahem ke kolekt. cílům, přičemž se předpokládá, že v případě zdráhání bude jejich splnění vynuceno negativními situačními sankcemi. Parsons vztahuje pojem moci ke kategorii vlivu, při čemž oba pojmy rozlišuje podle dvou kritérií: podle typu sankcí (pozitivní a negativní) a podle kanálů, které procesy zprostředkovávají (situační a zaměřenostní). Moc působí na situaci, v níž se jednající nachází, zatímco vliv působí na jeho orientace, jejich selekci a zdůvodnění. Křížením těchto dvou dvouhodnotových proměnných dospívá Parsons ke 4 zákl. pojmům: moc působící situačním kanálem se opírá buď o pozitivní sankce – bere na sebe podobu „stimulace“ („inducement“), anebo vychází z negativních sankcí a konstituuje „donucení“; vliv zprostředkovaný kanálem záměrů buď se zakládá na pozitivních sankcích – jde o „přesvědčování“, nebo používá negativní sankce a vzniká „aktivace závazku“ (hovorové „domlouvání“). Parsons nechává stranou „manipulační“, řekli bychom „mocenský“ charakter některých forem vlivů.

Pro s-gickou analýzu je podstatné rozlišit různé kvality mocensko-polit. vztahů či různé formy „panství“, rozpoznat, v jakém vztahu jsou zájmové orientace jednotlivých kategorií a skupin k finalitám, jež sleduje polit. moc, v jaké míře jsou tyto finality výlučné anebo jaký stupeň zájmové syntézy a zájmových kompromisů dosahují, jaký vliv mají občanské společnosti a jejich součásti na činěná rozhodnutí apod. Pro soudobé společnosti není nezanedbatelné, že v.m. se do značné míry demokratizují, někdy spíše vnějškově, jindy také do hloubky. Přitom ale vyvstávají některá nová omezení. V.m. ztrácejí svůj osobní hierarchický charakter, hierarchie soc. rolí se automaticky nepromítá do hierarchií v mezilidských vztazích, některé mocensko-polit. rozdíly se zmírňují a v jistých směrech relativizují, výkon mocenských funkcí je časově omezován. V.m. mají kompetence vymezeny oblastně, představení se stávají v určitých souvislostech podřízenými (např. při volbách), zintenzívňuje se polit. komunikace a participace. Lidé v moderních společnostech mají nejen povinnost poslouchat, ale také poslušnost odmítnout, jsou-li porušeny určité principy. Pro popis těchto skutečností, byť rozporných, nevystačíme s klasickými antinomiemi „řídící – řízení“, „vládnoucí – ovládaní“. Z tohoto hlediska není proto také lhostejné, zda v.m. jsou popisovány spíše v termínech panství, „příkaz“ a „poslušnost“ (jak je tomu např. u Webera), anebo v jiných alternativních termínech – např. výkon řízení, diferencované vztahy mezi řídícími a řízenými, respektování rozhodnutí spol. instancí, ohled na zvláštní zájmy jednotlivých spol. kategorií a tříd, vztah mezi zvláštními a obecnými zájmy uplatňovaný v polit. strategiích státu a jiných řídících instancí apod. Jestliže se kvality polit. v.m. dostatečně nerozliší, vzrůstá nebezpečí, že negace systému v.m. se přičtou obecně jejich podstatě, moc se odsoudí paušálně jako zdroj zla a s-gická analýza znovu propadne utopicko-romantickým tendencím.

power relations relations de pouvoir Machtbeziehungen rapporti di potere

Literatura: viz politika, sociologie politiky, moc.

Zdeněk Strmiska