Mládí

mládí – pojem chápaný jako: a) období přechodu mezi dětskou závislostí a relativní nezávislostí a svébytností dospělého, období individ. vývoje, ve kterém dochází k dotváření předpokladů jedince pro jeho reprodukci (ontogenetické hledisko), b) soubor subkult. znaků příznačných pro mládež, který souvisí s určitým hist. obdobím, jeho podobou a proměnami (sociogenetické hledisko). První výkladová modalita pojmu je spjata především s psychologií, pedagogikou a empir. (aplikovanou) s-gií a ekvivalentem m. je adolescence, druhá se vyskytuje na pomezí filozofie a s-gie a v uměnovědných disciplínách a vyjadřuje v podstatě totéž co pojem „mladá generace“ (viz generace).

Ad a) Nejčastěji, a to i v s-gii, je m. definováno jako životní etapa či fáze životního cyklu, která se v průběhu hist. vývoje lidstva „vklínila“ mezi dětství a dospělost a kterou v moderní společnosti prochází každý jedinec. Demografové (např. V. Srb, M. Kučera, Růžička) se snaží o více méně přesné vymezení m. počtem dokončených let života. Uvedení autoři se přiklánějí k dolní hranici 14 let, kdy zpravidla jedinec končí povinnou školní docházku, a k horní hranici 18 let, kdy nabývá právní subjektivity. M. má v tomto pojetí podobu věkové kohorty (viz analýza kohortní). Častěji je však chronologické vymezení druhotné, je uváděno pouze jako orientační syntetický znak (V. Příhoda, J. Matiegka) nebo není vůbec specifikováno (O. Kroh). Za důležitější než věkové ohraničení je považováno vymezení m. prostřednictvím znaků, které charakterizují zahájení nebo ukončení důležitých anatomických, fyziologických, mentálních nebo soc. procesů. Ze soc. hlediska se v m. rozvolňuje vztah k orientační rodině, hodnoty, normy a celý životní styl výrazně ovlivňují vrstevnické skupiny a subkultury, adolescent se intenzívně připravuje na budoucí povolání. Vstup do zaměstnání, ekon. osamostatnění a založení rodiny jsou patrně nejdůležitějšími faktory, které zásadně mění spol. pozici mladého člověka, korigují jeho životní postoje a názory a znamenají konec m. Často je m. líčeno jako období individ. krize, ve kterém osobnost charakterizují vnitřní tenze, nepochopení a konflitky navenek (G. S. Hall), jako stadium prudkého a zmateného vývoje (E. Fischer) syceného často nereálnými (zidealizovanými) představami a silnou touhou (E. Spranger). Je známo, že období, kdy člověk přechází z jistých rolí a s nimi spjatých hodnot a norem na role nové a nově definované, je zpravidla spojeno s různě hlubokými psych. traumaty a často i stavy soc. anomie. Význ. skupina tenzí a konfliktů mladých lidí plyne z toho, že již určité „nové“ role jsou schopni díky svému vývoji zvládnout, ale spol. normy jim to neumožňují. Jiná důležitá skupina tenzí a konfliktů m. pramení z toho, že vývoj různých stránek člověka (biol., psych., soc.) se stal v moderní společnosti viditelně nerovnoměrný. Člověk je např. biol. (anatomicko-fyziologicky) připraven k zahájení pravidelného sexuálního života a k založení rodiny mnohem dříve, než je dokončen jeho vývoj psych. a zvl. soc. Tento rozpor je v odborné literatuře analyzován velmi často (G. S. Hall, M. Meadová, G. H. Mead, I. S. Kon, v Čechách V. Příhoda, J. Alan aj.). Není však vždy interpretován jen jako důsledek asynchronního biol., psych. a sociokult. vyspívání, ale jako symptom obecnějšího rozporu mezi biol. sycenými potřebami člověka a kult. reglementovanými možnostmi jejich uspokojení (S. Freud).

Ad b) Soc. a kult. obsah m. je ovlivněn soc., hosp., kult. a polit. poměry, do nichž se mladí lidé rodí a v nichž probíhá jejich socializace. M. jako charakteristika specif. skupiny, mládeže, resp. jako mladá generace se v naší kultuře začíná objevovat v polovině 18. st., zvl. v generačních románech J.-J. Rousseaua Nová Heloisa a v Utrpení mladého Werthera J. W. Goetha. Životní postoj, který Goethe svěřil Wertherovi, a pozdější Byronův „aktivní“ či Mussetův poněkud „defétistický“ typ romantismu jsou citlivě a konzistentně vyjádřenými pocity m. určité doby. Jestliže v 18. a 19. st. se specif. podoba m. projevovala v individ. dílech, která reprezentovala pocity a názory jisté (vzdělané) části mládeže, potom ve 20. st. se znaky m. stávají všeobecnými. Výjimeční jedinci již nevytvářejí jen uměl. generační artefakt, ale celý generační styl m., se kterým se identifikují velké skupiny mládeže. Atributy m. se stávají hodnotou, která význ. intervenuje i do života dospělých, kteří se snaží žít mladě, vypadat mladě, chovat se mladě. Od poloviny 20. st. je tato tendence zvlášť patrná v USA a rozšiřuje se do Evropy. Jisté rysy apoteózy m. lze však nalézt i v totalitních ideologiích (fašismu, stalinismu), kde zřejmě oslavování a prosazování m. mělo sloužit k urychlení likvidace tradičních (demokr.) institucí a jejich převážně staršího personálu. Zneužívala se tak silná orientace m. na každou novou radikální alternativu, která je často přijala, aniž se kriticky zkoumá její charakter a důsledky.

V duchu prvního uvedeného pojetí se problematikou m. zabývali ve 20. st. zvl. pozitivisticky a funkcionalisticky orientovaní sociologové. É. Durkheim o něm uvažoval zvl. v souvislosti s konceptem socializace mladých lidí jako přenosu obsahů kolektivního vědomí do individ. vědomí. T. Parsons chápal m. jako období, kdy nová generace přebírá od starší prověřené hodnoty a normy. Subkulturám typickým pro m. přisuzoval funkci specif. soc. tlaku ke konformitě. Nekonvenční subkultury mládeže jsou podle něho také funkcionální součástí systému, neboť tvoří jakýsi pojistný ventil tenzí, které mohou v m. nastat jako reakce na individ. zatížení soc. dospívajícího jedince.

Reprezentanty druhého uvedeného pojetí jsou K. Mannheim a J. Ortega y Gasset, kteří přisuzují m. význ. úlohu jako faktoru sociální změny či modernizace. Ortega vyslovil názor, že m. je schopno měnit „vitální senzibilitu“ (tj. základní dějinný jev, to první, co bychom měli definovat, chceme-li pochopit nějakou dobu), přičemž spol. vývoj je řadou změn vitální senzibility. M. má podle něho schopnost dříve a citlivěji než ostatní vnímat důležité záchvěvy doby, které předznamenávají spol. pohyb. Prvotní signál ke změně ale vychází od kult. elity, od význačných jedinců, jejichž „signály“ mladí lidé přijmou a široce uplatní, čímž se projeví jako generace měnící vitální senzibilitu. K. Mannheim vychází z toho, že člověk je utvářen a utváří sám sebe především v m. V moderní společnosti, která se dramaticky mění, jsou nutně okolnosti formování mladého člověka odlišné od okolností, za nichž se zformovaly předchozí, mnohdy jen o několik let starší generace. Pokud existují vhodné podmínky pro rozvoj „generačního vědomí“ mladých lidí, rozšiřuje se jeho základna a vzniká předivo nového „generačního stylu“, odlišného nebo dokonce rozporného a konfliktního vůči dominantnímu stylu dospělých. Prostřednictvím těchto rozdílů a konfliktů se může společnost modernizovat. Mannheim však na rozdíl od pozdějších názorů např. některých představitelů „nové levice“ (H. Marcuse aj.) není přesvědčen o progresivitě m. A priori není m. ani progresivní, ani konzervativní. Jedinou jeho předností je, že je připraveno pro jakýkoliv nový start, že není zatíženo zkušeností dřívějších generací.

youth jeunesse Jugend giovinezza, gioventù

Literatura: Alan, J.: Etapy života očima sociologie. Praha 1989; Erikson, E. H.: Childhood and Society. New York 1963; Fischer, E.: Problémy mladé generace. Praha 1965; Hall, G. S.: Adolescence. London 1905; Horrock, J. E.: The Psychology of Adolescence. Boston 1976; Kabátek, A.: Socializace, osobnost, generace. In: Sociologické texty I. Praha 1993; Kon, I. S.: Sociologie osobnosti. Praha 1971; Mannheim, K.: The Problem of Generation. In: Essays in the Sociology of Knowledge. London 1952; Mead, G. H.: Mind, Self and Society. Chicago 1934; Ortega y Gasset, J.: Vzpoura davů. Praha 1993; Parsons, T. – Bales, R. F.: Family, Socialization and Interaction Process. New York 1955; Riesmann, D.: Osamělý dav. Praha 1968.

Aleš Kabátek