Mystérium

mystérium – (lat. mysterium = tajemství; přímo převzato z řec. mystérion) – ve vých. křesťanství termín pro svátost, jinak spec. termín užívaný v plurální podobě pro označení tajných kultů se zasvěcovacími obřady, zvl. v antice. Ačkoli jsou většinou známa jen m. provozovaná ve starém Egyptě (Osiridova a Isidina), starém Řecku (dionýská, Bakchova, eleuzínská), v Malé Asii a starém Římě (Mithrova), jsou rozšířena ve všech kulturách. Velká m. byla přístupná jen vyvoleným, tzv. mystům (epoptům), a jejich smyslem bylo prostřednictvím přímého zážitku umožnit přístup k posvátnému, tj. nazřít podstatu určitých božství a tajemství, zejm. života, smrti a vzkříšení. Zasvěcení (iniciace) tu znamenalo dosažení určitého stupně duchovní zralosti. Ne všechny iniciační obřady mají ovšem mysterijní charakter (nemá jej např. zasvěcování chlapců do mužských rolí u přír. národů). Smyslem m. v tomto případě má být komunikace nonverbálními prostředky transcendentních obsahů jakožto nesdělitelných slovy . Proto můžeme shledávat obdoby systémů fil. transcendentalismu u orfiků, pythagorejců, neoplatoniků aj. M. v širším smyslu je také důležitou religionistickou kategorií: podle R. Otta existuje m. tremendum (děsivé tajemství) a m. fascinans (přitažlivé tajemství), což je zákl. dvojí charakteristika působení tzv. numinosa, tj. tajemné nadpozemské moci jako ústřední kategorie náboženství, na člověka. I tato definice navazuje již na starší úzus.

Za „mysterium magnum“ pokládal např. Paracelsus vše, co je ve světě tajemné, za „mysterium tremendum“ bylo pokládáno tajemství života, smrti a vzkříšení, které je obsahem všech klasických orientálních i záp. m., která jsou bohatá na symboliku smrti a znovuzrození. V m. přír. národů často vystupující les, prales, džungle, jsou symboly zásvětí. F. C. Endres (1938) pokládá za společný znak všech m. pocit člověka, že svět, vesmír nejsou ve své objektivní podstatě přístupné lidskému intelektu, že božské se dá prožít jen v symbolech. Zjednodušeně jsou některá m. chápána jen jako oslavy plodnosti (např. Osiridova, eleuzínská s bohyní Démétér a její dcerou Koré); W. F. Otto (1934) však tvrdí, že je to „epifania“, tj. božské zjevení svět. řádu, jeho transcedentní podstaty. Ve středověku se pojmem m. označovaly „mysterijní hry“ (původně ovšem spíše ministerijní, služebné), pokládané za předchůdce opery. Vrcholily v pašijích, hrách o životě a smrti Krista a svatých (R. Hoesch, 1979). Někdy bývají pokládány za reziduum starověkých m., ale pašije či vůbec klíčové události z Kristova pozemského i oslavného života jsou nazývány m. v starobylém liturgickém úzu církve, který vychází přímo z Nového zákona, kde se mluví o zjevení „tajemství skrytého od věků a národů“ v Boží milosti v Kristu – takže jde spíše o svéráznou analogii ve společném kult. prostředí, která užívá společné kategorie, ale nabízí zvláštní řešení. Fenomenologii m. podal zejm. M. Eliade (1957), jejich podrobný věd., resp. s-gický výklad však dosud chybí.

mystery mystère Mysterium, Geheimnis mistero

Literatura: Eliade, M.: Mythes, rêves et mystères. Paris 1957; Wohlbold, H.: Mysterienweisheit. München 1972.

Milan Nakonečný