Politika jazyková

politika jazyková – systém opatření podložených dlouhodobější koncepcí, která se vztahují k funkčnímu rozdělení jazyků nebo jazykových podsystémů a k jazykovým normám. Někdy se ve stejném významu používá pojmu jazykové plánování, v evrop. kontextu se ale většinou p.j. chápe šířeji. P.j. se týká zejm.: 1. úprav vztahu mezi jednotlivými jazyky koexistujícími v rámci určité společnosti, teritoria, regionu, obce apod., přičemž jde především o řešení problému úředního, liturgického a vyučovacího jazyka, o možnost vydávání časopisů, knih a odborné literatury v tom či onom jazyce, o přístup určitých jazyků do rozhlasu a televize apod.; 2. řešení vztahu mezi spisovným a nespisovným jazykem; 3. řešení vztahu mezi psaným a hovorovým jazykem, tedy otázek písma, pravopisných norem a norem výslovnosti, transkripce cizích slov do nár. jazyka apod.; 4. regulace tvorby slovní zásoby, především přejímání slov z cizích jazyků; 5. usměrňování vztahu k nadnár. prostředkům jazykové komunikace, např. esperantu, k užívání tzv. světových jazyků, jejich výuce apod. V zásadě mohou p.j. koncipovat jakékoliv organizace a útvary: stát, polit. strany, spol. hnutí, náb. organizace aj. Obvykle i v rámci jedné a téže společnosti, teritoria či národa existuje více přístupů k jazykové otázkce a tím i více p.j. Obecně se vyděluje p.j. konzervativní, bazírující na stabilitě jazykových norem a striktně kontrolující slovní zásobu spisovného jazyka i funkční užití jeho jednotlivých žánrových vrstev, a p.j. otevřená změnám. Existují p.j. puristického typu, usilující o jasné ohraničení určitého jazyka po stránce lexikální i gramatické vůči jazykům příbuzným, nebo naopak politiky benevolentní, připouštějící vliv akulturace v oblasti vývoje nár. jazyka.

Ze s-gického hlediska vystupuje do popředí vazba p.j. na širší koncepty kulturní politiky, národnostní politiky a politiky vůbec. Obecně demokratizační tendence mají v jazykové oblasti řadu spec. rysů: a) zrovnoprávnění jazyků ve vztahu ke státu (škole, úřadům apod.) bez ohledu na jejich rozvinutost a postavení příslušné národnostní menšiny, b) odmítnutí monopolu jedné soc. vrstvy či soc. skupiny, instituce (např. církve) na utváření slovní zásoby a jazykových norem spisovného jazyka, c) ocenění jazykových a žánrových kvalit běžného jazykového projevu lidu, d) respekt k individ. jazykovým zvláštnostem, pokud nebrání komunikativnosti sdělení, e) zjednodušení jazykových norem a zpřístupnění jazykové kultury. Součástí demokr. p.j. je i přímá podpora rozvoje nerozvinutých jazyků (např. romštiny). Protipólem jsou p.j. diskriminující, asimilující a centralizující, které vesměs brání přirozenému rozvoji jazyka a vytěsňují jak minoritní jazyky, tak nekodifikované jazykové formy na okraj společnosti (viz diskriminace sociální, asimilace). Nejživější je p.j. v zemích s dosud živým národnostním problémem. Ke změně státní p.j. dochází zejm. v období prudkých spol. změn (např. v SSRR po VŘSR, v Turecku po převratu vedeném Kemalem Atatürkem, v Německu po nástupu A. Hitlera, v rozvojových zemích po získání samostatnosti aj.). Řada zásahů v takových obdobích je motivována nejen snahou usnadnit jazykovou komunikaci, ale i potřebou demonstrovat cézuru mezi starým a novým a příp. ztížit studium starší literatury. Většina úprav jazyka se dotýká veř. sféry života, i když ojediněle se vyžaduje dodržování norem i v oblasti soukromé. Hist. je p.j. velmi starým jevem, známým již z antiky. Intenzívně byla p.j. rozvíjena církví. V sekularizované podobě jsou její počátky spjaty zejm. s renesanční Itálií a Richelieuovou Francií, v níž také vznikly první instituce dbající na čistotu jazyka, vydávající slovníky spisovného jazyka a různé jazykové příručky.

linguistic policy politique linguistique, politique sur l'usage des langues Sprachpolitik politica linguistica

Literatura: Bright, W. ed.: Sociolingvistics. Mouton 1966; Havránek, B.: Vývoj českého spisovného jazyka. Praha 1979; Houghen, E.: The Ecology of Language. Stanford 1972; Language in Society. London 1973; Mukařovský, J.: Cestami poetiky a estetiky. Praha 1971; Rubin, J. – Jernudd, B. H. eds.: Can Language Be Planned. Honolulu 1971; Švejcer, A. D. – Nikolskij, L. B.: (1978) úvod do sociolingvistiky. Praha 1983.

Jiří Linhart