Pozitivismus (MSgS)

pozitivismus (MSgS) je směr ve vědě a ve filosofii, který tvrdí, že vědecké poznávání musí vycházet z toho, co je dané, skutečné, pozitivní. Poznávat tedy můžeme pouze to, co je přístupné naší zkušenosti. Naopak všechna tvrzení, která nejsou empiricky ověřitelná aparátem vědeckých technik a procedur, musí být odmítnuta jako metafyzická.

Ačkoli některé prvky pozitivismu byly předjaty již antickou filosofií, např. sociálně politickými spekulacemi řeckých sofistů, vzniká pozitivismus jako soustavně formulovaná teoretická a metodologická koncepce rozvoje vědy teprve v první polovině 19. století. Zakladatelem pozitivismu v sociologii byl Auguste Comte (1798—1857). Ve svých spisech, zejména v Cours de philosophie positive (6 dílů, 1830—1842) a v Discours sur l'esprit positiv (1844) vytvořil Comte systém pozitivistické sociologie, která je vyvrcholením a sjednocením empirických, racionalistických a jiných tendencí západoevropské filosofie a vědy 17. a 18. století.

Pozitivistická sociologie Comtova je encyklopedistickým pokusem o vytvoření nové, „vědecké“ sociální filosofie, protikladné všem dosavadním soustavám „metafyzické“ spekulace o společnosti.

Ve svém systému pozitivismu rozvíjí Comte dvě základní myšlenky: ideu stadiálního vývoje společenského vědomí a ideu přirozené klasifikace věd. Zákon stadiálního vývoje společenského vědomí je u Comta vyjádřen takto: „Každá větev našeho poznávání probíhá postupně třemi rozdílnými stadii, totiž stadiem teologickým čili fiktivním, stadiem metafyzickým čili abstraktním a stadiem vědeckým čili pozitivním“ (Cours de philosophie positive). Stadiální vývoj vědomí platí jak pro ontogenetický, tak pro fylogenetický vývoj člověka a platí rovněž pro historický vývoj každé jednotlivé vědy.

Pozitivistická klasifikace věd je Comtova idea, která vznikla z úvahy o vymezení místa sociologie v systému všech ostatních věd. Sociologie zaujímá v Comtově hierarchii věd postavení na tom konci žebříčku, kde lidské poznání má co činit s předměty nej- konkrétnějšími a zároveň nejsložitějšími. Pořadí věd je pak v pozitivistické klasifikaci Comtově následující: sociologie-biologie-chemie-fyzika-astronomie-matematika. (Možnost samostatné existence vědecké psychologie Comte popíral.)

Obecná předmětná a metodologická jednota věd vyplývá z univerzální jednoty světa a z jednoty jeho poznávání. Existuje univerzální zákon přirozeného vývoje, který se v dějinách lidstva realizuje jako společenský pokrok. Tento pokrok je vyjádřen zákonem o stadiálním vývoji. Společenský pokrok je tedy v pozitivistickém systému Comtově přírodním, přirozeným procesem, který lze konstatovat na historii lidstva a který opravňuje přívržence klasického pozitivismu k dějinnému optimismu.

Pozitivismus dále klade na sociologii jakožto vědu o společnosti požadavek, aby se rozvíjela podle teoretického a metodologického modelu přírodovědy. Sociologie je fyzika společnosti. Jako věda, která chce být exaktní, nesmí vycházet z obecných spekulací o podstatách a prvních příčinách, ale z přesného, objektivního, nezaangažovaného pozorování a popisování „pozitivních fakt“, tj. jevů. Prostý popis fakt je nejvyšším vrcholem vědeckého poznání. Pozitivní je to, co je jisté, zřejmé, nepochybné, určité, jasné, skutečné a užitečné.

Z tohoto způsobu chápání povahy fakt vyplývá i základní metoda pozitivistického bádání. Její rejstřík je pozorování, popis, experiment, srovnání a klasifikace. Věda se musí omezit na konstatování fakt a jejich vztahů, musí vyloučit ze svých nároků veškeré dalekosáhlé ontologické spekulace o podstatách a smyslech fakt, jež zkoumá. Nelze tedy hledat metafyzická vysvětlení, ale nutno se přidržet toho, co víme ze zkušenosti. Zkušenost musí být verifikovatelná, tj. musí být chápána intersubjektivně.

Pozitivismus zavrhl vysvětlování a hodnocení, zbožnil fakta a data, relativizoval dosah a platnost lidského poznání, jednostranně vyzdvihl empirii proti teorii, experiment proti logice, korelaci proti kauzální závislosti. Tím mohutně podnítil odpor vědců nejen proti metafyzickým spekulacím zvláště, ale proti filosofické teorii vůbec, což bylo tím přirozenější, že s výjimkou tehdy téměř neznámé Marxovy teorie byly všechny filosofické systémy naduřelé metafyzickými spekulacemi.

Avšak sám Comtův „pozitivní systém“ nezůstal metafyzické spekulaci nic dlužen. Comtova „pozitivní věda o společnosti“ patří do filosofických předdějin sociologie. Požadavky pozitivní metody jsou v ní sice verbálně vysloveny, nejsou však provedeny.

Klasický pozitivismus Comtův z jeho četných následovníků nejdůsledněji rozvinul po metodologické stránce E. Durkheim (1858—1917), skutečný zakladatel pozitivistické sociologie (Les régles de la méthode sociologique, 1895).

Pozitivismus není jednotnou teorií a metodologií vědy. V jeho vývoji se vystřídalo několik proudů, jež se od klasického pozitivismu v mnoha ohledech podstatně liší: tyto proudy především rezignovaly na encyklopedickou snahu odhalovat univerzální zákony vývoje a pokroku. Klasický pozitivismus již patří minulosti. Dnes jeho místo zaujaly různé koncepce novopozitivismu (viz novopozitivistická sociologie), rozšířené zejména v americké sociologii ve spojení s pragmatickými, technokratickými, operacionalistickými a jinými tendencemi. „Ve své čisté formě tento pozitivismus degeneroval v prázdné pseudomatematické formule“ (Don Martindale).

Pozitivismus byl a je odmítán jak přívrženci různých druhů idealismu, tak i přívrženci dialektického materialismu. Domníváme se, že pozitivismus — jakožto souhrn určitých metodologických koncepcí o vědeckém postupu — nelze správně postihnout v termínech ideologického sporu materialismu s idealismem, ale jako výraz scientistických tendencí, jež se za určitých podmínek objevují znovu v každé vývojové etapě teoretického myšlení.

Klasický pozitivismus se nejvíce rozšířil ve Francii a v Anglii, zatímco v Německu bylo jeho trvání kratší a jeho vliv menší, zejména potom, kdy pozitivistické požadavky byly především propagovány vulgárním přírodovědeckým materialismem. Na území Československa byl sociologický pozitivismus ve své upravené podobě uváděn T. G. Masarykem. Pozitivistické tradice v období mezi dvěma válkami pak u nás rozvíjela především tzv. pražská sociologická škola.

Josef Solař (?)

---

Viz též heslo sociologie pozitivistická ve Velkém sociologickém slovníku (1996)