Trapl Miloslav

Trapl Miloslav

30. dubna 1899 v Blansku
1. června 1979 v Olomouci

Pocházel z tradiční učitelské rodiny na Malé Hané. Po absolutoriu gymnázia v Boskovicích (1918) studoval filosofii, historii a geografii na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, v průběhu studií nicméně přestoupil na nově založenou filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (absolv. 1922). Během studií se věnoval také řadě „neakademických činností“ (např. rozšiřoval vědečtější formu esperanta tzv. řeč IDO, dokonce s zabýval, byť s jistou skepsí, i spiritismem, učil se Gadelsbergerovu těsnopisu atd.). Po absolutoriu působil jako suplent na řadě gymnázií, např. v Břeclavi, Jevíčku, ale také v Nových Zámcích na Slovensku, kde se dostal do konfliktu s tamějšími hlinkovci. Připravenou disertační práci z historie na téma Metodologické principy historického bádání, předloženou na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1926, byl nucen vzít zpět, nakonec získal doktorát (PhDr.) z filosofie a historie v roce 1932 na základě sociologické disertace Problém individua a kolektivity v Masarykově sociální filosofii. Zájem o Masarykovo a později Rádlovo dílo byl přitom jeho stěžejním životním tématem. Po sňatku se mu dostalo možnosti působit na gymnáziu v Hustopečích u Brna (1931–36), kde se seznámil s I. A. Bláhou. Začal psát drobné a později větší práce do Sociologické revue, kde také vydal první samostatnou studii o Masarykovi. V letech 1933–34 byl na základě udání z podnětu Zemské školní rady v Brně vyšetřován pro spojitost s komunistickým hnutím a protistátní činnost, podezření se však nepotvrdilo. Po přeložení do Brna (1936) vyučoval na III. reálném gymnáziu a postupně vydával řadu článků o Masarykovi a Rádlovi, což mu zajistilo jisté renomé v české sociologické i filosofické obci.

V roce 1945 byl pověřen přednáškami z občanské nauky na Masarykově univerzitě v Brně, kde se roku 1946 habilitoval ze sociologie prostřednictvím práce Vědecké základy Masarykovy politiky. Zároveň byl vyzván pověřeným rektorem J. L. Fischerem, aby působil na nové filosofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci, kde spolu s Julianou Obrdlíkovou zakládal sociologické pracoviště. Po únoru 1948 byl v souvislosti s rušením univerzitní výuky sociologie propuštěn ze svazku brněnské univerzity (1949), v Olomouci pak přešel na nově zřízenou pedagogickou fakultu, kde byl jmenován profesorem občanské nauky (1949) a krátkou dobu byl také děkanem (1949–50). Profesorem zůstal i po transformaci pedagogické fakulty do podoby Vysoké školy pedagogické (1953), na níž vybudoval katedru historie. Ačkoliv byl jako sociální demokrat po sloučení s KSČ převeden do komunistické strany, byl často kritizován za svůj „masarykismus“, zejména v 50. letech. Odmítl sice napsat pochvalnou recenzi na známý antimasarykovský pamflet Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka (1953), jako „výkupné“ nicméně odpřednášel několik kritických úvah o Masarykově Otázce sociální. Badatelsky se v této době věnoval především národnímu obrození na Moravě, Janu Ohéralovi a F. M. Klácelovi, později také Boženě Němcové a Bonifáci Buzkovi. Roku 1959 byl penzionován, avšak v roce 1961 reaktivován jako profesor historie na olomouckém Pedagogickém institutu, kde se následujícího roku stal vedoucím katedry dějepisu a zeměpisu (roku 1964 byl Pedagogický institut znovu včleněn do Palackého univerzity v Olomouci jako její pedagogická fakulta). K sociologii, respektive jejím dějinám se krátce vrátil v roce 1969 studiemi v olomouckém časopise Sociologica. V roce 1969 Trapl obdržel Řád práce. V létě 1968 po nehodě utrpěl otřes mozku a na podzim 1969 byl po mozkové mrtvici vyřazen z výuky, v roce 1970 proto univerzita požádala o jeho penzionování. Neustal v badatelské činnosti, avšak v 70. letech psal již jen texty regionálního významu (např. malé dějiny Olomouce apod.). Otec historika Miloše Trapla (* 1935).

Těžiště sociologické relevance Traplova díla spočívá nepochybně v jeho studiích masarykovských. Aniž jim upíráme dobovou hodnotu, je nicméně nesporné, že řada jeho současníků (Fischer, Bláha, ale i Nejedlý, později Patočka aj.) psala o Masarykovi s větším porozuměním, přesněji, s větším „ponorem do hloubky“ a problematičnosti či problémovosti Masarykova filosofování a způsobu, jímž se zabýval sociologií. Snad jako příklad uveďme dvě Traplovy masarykovské studie. První pojednávala o Masarykově vztahu k lidu (1940) a v poměrně dlouhé expozici o Masarykově jakési „přirozené lidovosti“, jež vyplývala z jeho původu (zde je snad zajímavá informace, že ruský emigrant, etnograf a člen Pražského lingvistického kroužku Bogatyrjov se zabýval Masarykovým původem, speciálně jeho otcem jako „vpravdě lidovým Slovákem a skvělým vypravěčem“). Po tomto úvodu následovalo jeho pojetí lidu, jako „pilíře Masarykova sociálně politického programu“. Trapl si byl vědom, že tato teze v této formulaci neobstojí, proto ji nejprve korigoval tím, že „lid“ byl Masarykovi synonymem pro „národ“, nikoliv však celý, ale spíše pro tu část národa, kterou tvořili obyvatelé měst a venkova živící se vlastní prací („pracující lid“?). Potom jemněji odstínil lid a masu, v níž jako její zvláštní znak viděl, že může být a často bývá nositelem ideologií a specifických názorů prosazovaných vlivných agitátory. Nejzajímavější je asi část, kde ukazoval, že Masaryk na jedné straně oceňoval, že lid je strážcem tradice, ale na druhé straně příliš pevný příklon k tradici pokládal za konzervování hodnot, které by konzervovány býti neměly. Proto se vyslovoval pro „etnografii založenou na základě sociologickém“. Víme, že tento Masarykův projekt (pokud je textově doložitelný, neboť Trapl necitoval) byl naplněn až o mnoho desetiletí později. Trapl také zmínil, že Masaryk oceňoval ruský román („velké romanopisce Dostojevského a Tolstého“) za to, že usilovali najít cestu k lidu, což se v této míře jiným národním literaturám nedařilo. Studie vydaná již v druhém roce okupace je zajímavým dokumentem doby, ale žel i poněkud málo sofistikovaného uvažování o tématu.

Podobně vyznívá i hodnocení studie o Masarykově vztahu k revoluci (1946), v níž byl položen důraz na Masarykovo „etické pojetí revoluce“ proti objektivistickému pojetí marxistickému – v tom měl Trapl zcela pravdu. Současně – vedle etického hodnocení motivu, průběhu a výsledku revolucí – poukázal na to, že Masaryk (díky svému „subjektivismu“) zdůrazňoval roli idejí a ideových předchůdců, kteří ovšem nenesou odpovědnost za důsledky skutečných revolucí: „Cožpak Voltaire či Roussseau si vůbec revoluci přáli či dokonce předpokládali jakobínský teror?“ Trapl v tom viděl vliv de Maistra a de Bonalda (případně Stahla) na Masarykovo pojetí revoluce, což se ale nezdá příliš přesvědčivé. Pravděpodobnější je, že odsudek jakobínského teroru Masaryk přejímal od Taina. Trapl pak přesvědčivě ukázal, jak Masaryk své etické pojetí revoluce vkomponoval do svého pojetí české otázky (dodejme, že zejména ve spise o Havlíčkovi, o němž se Trapl nezmiňoval). Traplovo srovnání Masarykova a Marxova pojetí revoluce je nepochybně v úvodní části korektní, v druhé části bylo snad až příliš zjevně ovlivněno dobou – Masarykovo hodnocení marxistického pojetí, ale i bolševismu a Lenina pokládal Trapl za „často jednostranné a nespravedlivé“, což vysvětloval tím, že Masaryk byl jednak svědkem pouze první fáze sovětské revoluce, jednak tím, že byl svědkem osobně angažovaným (podobně jako Sorokin ve svém v Praze psaném spise o sociologii revoluce). Následné úvahy o tom, že sovětský vývoj se vlastně potom jaksi vymkl z masarykovského schématu, jsou samozřejmě již antikvovány.

Bylo by nespravedlivé nezmínit syntetickou Traplovu práci Masarykův program (1948). Ačkoliv na mnoha místech souzněla s texty již výše analyzovanými, přece jen Trapl přidal řadu myšlenek hlubších a originálnějších, jmenujme alespoň jako příklad výklad Masarykova pojetí vztahu „demokracie – teokracie“, který byl vykládán jako prosté, spíše jen verbální heslo, „slogan“, nikoliv jako promyšlená koncepce, nebo pozoruhodný (a ve vývoji české sociologie, ba i v „masarykianě“ ojedinělý) výklad Masarykova pojetí války a role armády v demokratickém státě. Traplovy úvahy o socialismu jsou propracovanější než v samostatných studiích, jakkoliv biografického akcentu se nevzdal. Setrval nicméně (psal se rok 1948) na tom, že Masaryk špatně odhadl vývoj bolševického Ruska. V tom dal vývoj bohužel za pravdu Traplovi, nikoliv Masarykovi. Traplův rozbor Masarykova kulturního programu je mimořádně poučený a dodnes vlastně i poučný (např. masarykovská kritika právnického studia). A konečně Traplova polemika s Nejedlým o tom, zda Masaryk byl či nebyl socialistou, – byť se objevila jen jako nevelká poznámka k textu – byla nesporně velice dobře argumentovaná a nadto ukazovala, že i Nejedlého „masarykovský monument“ trpěl vnitřními rozpory.

Knihy: Vědecké základy Masarykovy politiky: Pokus o soustavný výklad Masarykovy politické theorie (Zář, Brno 1947); Masarykův program: Demokracie – socialismus – česká otázka (Zář, Brno 1948); Z dějin českého dělnického hnutí II. Získání dělnické třídy pro socialismus (Osvěta, Praha 1952); Sbírka textů a dokumentů z dějin ČSR od r. 1848 (SPN, Praha 1953); Práce o dějinách československého dělnického hnutí, vydané v letech 1945–53 (Vysoká škola politická, Praha 1954); Olomouc v revolučním roce 1848: Příspěvek k pokrokovým tradicím města s dodatkem o současném vývoji v olomouckém kraji Olomouc (Olomouc 1958); Olomoucká universita v době počínajícího odlivu revoluce od června do konce října 1848 (Olomouc 1958); Olomouc v Ohéralově Moravii (Olomouc 1959); Bonifác Buzek a jeho žáci (Universita Palackého, Olomouc 1959); Vztahy Boženy Němcové k historii (SPN, Praha 1960); Novinář Jan Ohéral: Nástin jeho života a díla se zvláštním zřetelem k působení na Moravě (Profil, Ostrava 1969); České národní obrození na Moravě v době předbřeznové a v revolučních letech 1848–1849 (Univerzita Palackého, Olomouc 1970; spoluautor A. Přichystal); České národní obrození na Moravě v době předbřeznové a v revolučních letech 1848–1849 (Blok, Brno 1977).

Studie: Emanuel Rádl a socialismus, Změnil Rádl své názory na socialismus? (Křesťanská revue 1935); Morava v životě a díle T. G. Masaryka (Časopis Matice moravské 1938); Bláha a Masaryk (Sociologická revue 1939); Masaryk a lid (Sociologická revue 1940); Masaryk a revoluce (Sociologická revue 1946); Masaryk a filosofie dějin (Index 1968); Sociologické pojetí národnostní problematiky u E. Rádla (Sociologický časopis 1968); Poměr sociologie a historie v Masarykově klasifikaci věd (Sociologica 1969).

Příspěvky ve sbornících: Individualismus a kolektivismus v Masarykově sociologii a ethice (Vůdce generací II. Čin, Praha 1931); J. L. Fischer o T. G. Masarykovi (AUP - Facultas Philosophica, Philosophica et logica II., 1994).

Miloslav Petrusek

---

Miloslav Trapl je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.