Politika hospodářská

politika hospodářská – též politika ekonomická – zahrnuje veškerá rozhodnutí a ovlivňování hosp. života, jeho uspořádání v intencích určitých cílů. Kompetence provádět p.h. připadá v pluralistické demokracii státu (vládě, parlamentu, popř. nár. radě), centrální bance (jestliže je autonomní), tarifním spolkům a zahraničí (v případě opatření s mezinár. působností). Cíle p.h. mohou být různé. Donedávna byla p.h. v tzv. vyspělých záp. státech chápána jako aplikovaná teorie s předem určenými cíli odvozenými ze zákl. hodnot, jako je svoboda, jistota, spravedlnost a blahobyt, a hledaly se pouze nástroje, kterými by bylo možno těchto cílů dosáhnout. K cílům tzv. instrumentální p.h. patřily: 1. konjunkturní stabilita (cenové hladiny, zaměstnanosti, vyrovnaný státní rozpočet); 2. vyvážený hosp. růst; 3. spravedlivá distribuce; 4. princip spolurozhodování. Dnes pod vlivem tzv. nové politické ekonomie přechází p.h. ke kritičtějšímu a ekon. fundovanějšímu pojetí cílů. Rozhodování o nich je ovlivňováno volebním vítězstvím a věcná kritéria jsou zapojována podle toho, jak zvyšují volební šance. Hledány jsou takové cíle, které podporují věcnou racionalitu a zároven jsou akceptovány politiky. Z toho vyplývá, že teor. p.h. nemůže jen popisovat nástroje a jejich účinek na cílové aspekty, ale musí zároven přezkoušet jejich polit. prosaditelnost. V systému tržní ekonomiky vychází p.h. státu z různých teor. koncepcí, které se od sebe liší názorem na míru zasahování státu do ekonomiky a výběrem cílů a opatření.

Jako zákl. protipóly zde vystupuje starší keynesiánská a novější monetaristická koncepce p.h. Stoupenci keynesismu vyžadují např. zásahy státu na podporu poptávky, stoupenci monetarismu naopak nutnost státních zásahů popírají. Posouzení výhodnosti určité koncepce musí probíhat v závislosti na dané ekonomice státu. Žádná ze zákl. koncepcí p.h. neobsahuje konkrétní dílčí opatření, spíše udávají celkový rámec s dlouhodobou platností. Protože se nedá vyloučit možnost neočekávaného vzniku nových ekon. problémů a také nových teorií, měla by se každá koncepce p.h. vyznačovat vysokým stupněm otevřenosti, který snižuje nebezpečí dogmatizace a odlišuje ji od ideologie a utopie. Přitom ale nesmí být p.h. formulována neurčitě, aby se nedala polit. zneužít a aby byla zajištěna konformita koncepce s praktickou stránkou. Praktická p.h. státu zahrnuje tyto oblasti: fiskální (daně, důchody) a monetární (úvěry), zahraničně obchodní (cla), soc. (podpory v nezaměstnanosti), cenovou (státem stanovené ceny, cenovou stabilitu), měnovou (stabilitu měnových kursů), mzdovou (výši, strukturu a vývoj mezd – viz též politika mzdová), konjunkturní (regulace cyklického vývoje), populační, která navazuje na populační politiku aj. Nástroje p.h. se zpravidla dělí podle 5 kritérií: 1. podle stupně systémové (tržní) konformity (zákazy kartelů, pomoc podnikatelům při vstupu na trh, subvence, státní regulace cen); 2. podle intenzity zásahu (motivování, nátlaku) do rozhodovací kompetence (investiční prémie jako motivování, zákaz propouštění zaměstnance jako nátlak); 3. podle kompetence rozhodovat (peněžní a měnová politika, fiskální a mzdová politika); 4. podle uzavřenosti koncepce (teor. fundovaný, globálně řídící intervencionismus nebo dirigismus zasahující do procesu tvorby cen); 5. podle blízkosti poptávky (přímé řízení poptávky státními investicemi nebo její nepřímé řízení transferovanými platbami, ovlivnování poptávky peněžní a úrokovou politikou).

economic policy politique économique Wirtschaftspolitik politica economica

Nataša Bayerová