Práce sociální

práce sociální – aplikovaná společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejímž smyslem je odhalování, vysvětlování a náprava sociálních problémů (např. chudoby, zanedbávání výchovy dětí, nezaměstnanosti), a to v širším rámci uplatňování spol. solidarity a naplňování individ. lidského potenciálu. Metody p.s. se nacházejí na pomezí praxe několika vědních oborů. Teor. i empir. čerpá p.s. především z psychologie a s-gie, také však z antropologie, pedagogiky, práva, polit. věd, příp. i teorie komunikace a řízení. Má své počátky v organizované charitativní a nápravné činnosti dobrovolných, na státu administrativně nezávislých, převážně náb. organizací, které vznikly v USA mezi l. 1870 a 1900. Původ termínu p.s. je nejasný, postupně nahradil dřívější termín „případové práce“ (case work), používaný od r. 1890 k charakterizaci systematické práce se soc. potřebnými klienty. Počátky p.s. jakožto specif. profese s vlastní teorií a metodikou lze klást do období od 10. l. 20. st., kdy v USA došlo k založení prvních učilišť p.s., až do 20. l., kdy Mary Richmondová publikovala stěžejní publikaci o sociální diagnostice. Systematicky sbírané diagnostické informace o klientech se pokládají za první základ úspěšné p.s. Druhým základem se ve 30. l. stala psychoanalýza (teorie i praxe). Analýza rodinných a soc. poměrů ve spojení s terapeutickou metodou (viz též terapie rodinná) tvoří dodnes zákl. pilíř tzv. případové metody p.s., kterou používá především tzv. diagnostická škola. K dalšímu prohloubení teorie a praxe p.s. došlo koncem 30. l. v souvislosti s velkou hosp. krizí, kdy nastává částečný odklon od individ. přístupu k uznávání širší spol. podmíněnosti soc. problémů. V této době se také začínají prosazovat metody „skupinové práce“ (group work) a „komunitní organizace“ (community organization). Ve 30. l. kromě toho dochází ke sblížení vývoje p.s. v Sev. Americe a v Evropě. V USA a v Kanadě se stát začíná výrazně angažovat v sociální politice a soc. praxi, čímž vyrovnává zpoždění za Evropou, především Německem, kde sociální stát (welfare state) v dnešním slova smyslu byl založen už koncem 80. l. 20. st. Zároveň se dosavadní evrop. metodika p.s. obohacuje o poznatky z rozvinutější severoam. praxe.

Po 2. svět. válce byla p.s. v průmyslových demokraciích silně ovlivněna ekon. vzestupem, ve kterém se prosadily principy psychologie osobnostního růstu a politika rovnosti příležitostí. Toto období vrcholí v 60. l. bezprecedentní expanzí sociálního státu v Evropě i Americe provázenou i konjunkturou p.s., zejm. její spol. aktivity ve prospěch rasové, třídní a mezipohlavní (gender) rovnosti. Naftové krize 70. l. odhalily určitou neefektivnost soc. státu. V této souvislosti zažívá p.s. teor. i praktickou stagnaci, která přetrvává do začátku 90. l. V Československu se p.s. začala vyvíjet už po 1. svět. válce od založení pražské Vyšší sociální školy r. 1919. Protože předrepublikánská tradice péče o potřebné byla poznamenaná benevolentním úředním paternalismem, teorie i praxe čes. p.s. se začala odvozovat z demokratičtějších am. zkušeností (i když se až do uzákonění státního soc. pojištění ve 20. l. uskutečňovala hlavně péčí obcí, církví a dobrovolnických sdružení). V období hosp. krize ve 30. l. došlo k jejímu rozšíření vlivem státní intervence, ale v menší míře než v USA nebo v Německu. Po 2. svět. válce se podstatně zvětšilo pole působnosti čsl. soc. státu a zvýšil se počet soc. pracovníků. R. 1946 se v Praze a Brně ustavila vysokoškolská výuka p.s. a vyšla první autorská učebnice jejích metod od Marie Krakešové. Od r. 1948, kdy se v Československu začala budovat rozsáhlá síť celospol. zdravotnických zařízení podle sov. vzoru, došlo paradoxně k oslabení role a prestiže p.s., protože byl proklamován úbytek a vymizení soc. problémů. P.s. se omezila převážně na vyměřování a udělování soc. dávek a podpor. Klientská praxe se omezeně uplatňovala v rámci rezidentálních zařízení pro děti, mládež, důchodce, postižené osoby a tzv. nepřizpůsobené. Na počátku 90. l. je čes. p.s. teor. i metodicky relativně opožděna za vývojem v průmyslových demokraciích.

K zákl. metodám p.s. se dnes počítají individ., skup. a komunitní práce. V rámci terapeutické, nápravné a obnovné individ. práce se hovoří o dílčích metodikách zaangažování klienta, o pořizování informací a diagnostice problémů, plánování cíle intervence, uzavírání dohody s klientem, vedení záznamů o případu, vlastní intervenci, hodnocení jejích výsledků a uzavření případu. V posledních desetiletích se v této praxi silně prosazují principy rovnosti klientů se soc. pracovníky a autonomie klientů jakožto nové profesní orientace. Skup. práce, metodicky obdobná práci individ., bývá zaměřena na rekreační, výchovné a výukové, svépomocné (self-help), problémově řešitelské (problem-solving), rozhodovací (decision-making), socializační, setkávací (encounter) a terapeutické činnosti. Komunikační práce, která se realizuje ve výchovně informační, komunikační, polit., org., akvizitérské (fund-raising), nátlakové (lobbing), obhájcovské (advocacy) a plánovací (community planning) praxi ve prospěch soc. a ekon. znevýhodněných komunit, od 70. l. postupně upadla ve své aktivní nonkonformistické podobě. Naproti tomu se však úspěšně rozvíjí praxe sociální politiky chápané jako ovlivňování soc.-polit. procesů, které mají vliv na klienty p.s., zejm. v oblasti soc. legislativy. K uvedeným 3 zákl. metodám se také přiřazují metody výuky (tréninku), výzkumu a administrace p.s.. Institucionální základnu p.s. tvoří různé organizace a zařízení poskytující sociální služby a výhody. Kromě úřadoven sociálního zabezpečení a úřadoven různých druhů soc. poradenství jde o rezidentální nebo ambulantní zařízení pro děti, důchodce, chudé a pro osoby s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením, o krizové, výchovné a právní poradny, nemocnice a léčebny, útulky, školy a učiliště, soudy a nápravná zařízení, rehabilitační kliniky a pracoviště, příp. i další účelová zařízení klientských a nápomocných organizací a také účelová zařízení zaměstnavatelů. Zčásti sem patří i takové instituce soc. politiky, jako jsou příslušné výbory sněmoven, příslušná ministerstva vlád a příslušné orgány obecních samospráv, profesní sdružení a reprezentativní organizace soc. pracovníků.

social work travail social Sozialarbeit lavoro sociale

Literatura: Allport, G. W.: Becoming. New Haven 1955; Barker, R.: Dictionary of Social Work. Newbery Park 1991; Charvátová, D.: Metody sociální práce I a II. Praha 1987; Krakešová, M.: Psychogeneze sociálních případů. Praha 1946; Lamser, V.: Životní běh a sociální situace člověka. Praha 1972; National Association of Social Workers: Encyclopedia of Social Work. Silver Spring 1988; Pray, K. L. M.: Social Work in a Revolutionary Age. Philadelphia 1949; Richmond, M.: Social Diagnosis. New York 1917; Řezníček, I.: Metody sociální práce. Praha 1994; Smalley, R. E.: Theory for Social Work Practice. New York 1967; Sociální pracovník. Státní úřad sociálního zabezpečení, Praha 1968.

Časopisy: Social Work, Social Work Research & Abstracts, Journal of Sociology and Social Welfare, Social Policy, Soziale Arbeit.

Ivo Řezníček