Terapie rodinná

terapie rodinná – (z řec. therapeiá = ošetřování) – specif. druh psychol. a soc. terapie, spočívající zejm. v zásazích do struktur interpersonální komunikace a dynamiky v rodině a v zavádění mechanismů k restauraci rodinné rovnováhy. T.r. úzce souvisí s manželským a rodinným poradenstvím, pro něž vytváří lékařskou bázi. V praxi se často obě činnosti překrývají. T.r. vychází z toho, že empir. poznatky potvrzují rozhodující vliv rodinného života na duševní vývoj dítěte, že tzv. poruchy chování u dítěte (dificility a deprivace) jsou determinovány také manželskými konflikty rodičů, do kterých navíc bývá dítě přímo zatahováno (ve vyhraněné poloze jde u rozvádějících se manželů o „boj o dítě“, tj. o vzájemné přetahování o dítě, o závady v rodinném soužití a v rodinné výchově). Deformované manželské vztahy mají sklon k dysfunkčnímu vykonávání rodičovských úloh a u dítěte mohou vyvolávat tzv. subdeprivaci (Z. Matějček). Při ztrátě rodičovské autority dítě hledá náhradní modely chování v partě, při poruchách indentifikace se dítě nedostatečně vpravuje do role svého pohlaví atd. A také naopak, určité chování dítěte může ovlivňovat a deformovat vztahy mezi rodiči. Rodinný systém je podstatný pro sociální učení jeho příslušníků, zejm. dětí. D. D. Jackson (1954) užívá pojem „rodinná homeostáze“ a tvrdí, že jednání rodiny je zacíleno na dosažení rovnováhy ve vztahích mezi příslušníky rodiny, kteří se otevřeně i skrytě snaží udržovat tuto rodinnou rovnováhu (opakující se a cirkulující vzorce komunikace mezi členy rodiny možnost této rovnováhy vykazují). Jakmile je rovnováha ohrožena, mobilizují členové rodiny zvl. síly, aby ji udrželi.

Manželský vztah je osou, kolem níž se vytvářejí ostatní rodinné vztahy (manželští partneři jsou „architekty rodiny“). Dítě jako psychiatrický pacient nebo jako výchovný problém je tím členem rodiny, který je postižen její dysfunkcí, vzniklou z porušené rodinné homeostáze a který podléhá nejsilněji dysfunkčnímu výkonu rodičovské role. Mezi symptomy jeho případu patří „volání o pomoc“ pro utrpení jeho rodičů. Chování dítěte zrcadlí neřešené konflikty mezi rodiči a „karikuje je“ (V. Satirová, 1964). Dítě je vážně postiženo zejm. tehdy, když rodič svého manželského partnera odmítá, nebo když dítě navádí, aby stálo proti druhému rodiči. Když se dítě stane psychoterapeutickým případem, musí se diagnostikovat a léčit především rodinné vztahy. Metodiku t.r. vypracovala zejm. V. Satirová. Její podstatou je odhalovat v sezeních s rodiči deformované interakce (komunikace), které vyvolaly ztrátu rodinné rovnováhy a zavádět korektivní mechanismy, které by tuto rovnováhu restaurovaly. V podstatě tu jde o řízené soc. učení. T.r. se silně prosazuje, ale její konkrétní techniky jsou podrobovány velmi přísné kritice, stejně jako nejasně formulovaný zákl. koncept rodinné rovnováhy. V „manipulačních strategiích“ se objevují pochybné vzorce – projevuje se tu např. „idealizování malé měšťácké rodiny“ (W. Korner a H. Zygowski, 1988). Satirová uvádí 4 sporné vzorce v komunikaci členů rodiny: obviňující, usmiřující za každou cenu, chladně racionální a nevěcně rušivé. Mají být nahrazovány zejm. otevřenou komunikací s vyjádřením zájmu o druhého. Vedle Satirové a D. D. Jacksona jsou hlavními představiteli t.r. S. Minuchin a J. Haley.

family therapy thérapie familiale Familientherapie terapia familiare

Literatura: Gurman, A. S.Kuiskern, D. P. eds.: Handbook of Family Therapy. New York 1981; Minuchin, S.: Families and Family Therapy. Cambridge, Mass. 1974; Nichols, M. P.: Family Therapy: Concepts and Methods. New York 1984; Satir, V.: Conjoint Family Therapy: A Guide to Theory and Technique. Palo Alto, Cal. 1964; Schlippe, A. von: Familientherapie im Überblick: Basis Konzepte, Formen, Anwendungsmöglichkeiten. Paderborn 1987.

Milan Nakonečný