Religionistika

religionistika – (z lat religiose = zbožně, svědomitě) – též religiologie – doslova věda o náboženství, která se zabývá jeho všestranným studiem v době minulé i přítomné. Termínu použil poprvé r. 1870 M. Müller. R. věnuje pozornost prožívané a ritualizované náb. víře, příslušným věroučným (teologickým) reflexím, institucionálním manifestacím a kodifikacím konfesijních obsahů (viz církev), prostředkům indoktrinace a věroučné kontroly, podmínkám a příčinám vzniku náboženství, jeho ideovému rodokmenu, zdrojům jeho reprodukce, sekularizaci a laicizaci spol. života. V centru pozornosti r. je též náboženství jako obecný fenomén s různými aspekty, které jsou posuzovány jako prvky příslušného celku a jejichž podobnosti a rozdíly jsou komparovány. Vzhledem k tomu lze rozlišit obecnou a spec. r. Obecná zkoumá podstatu náboženství, rozdíly mezi hist. typy a formami religiozity, vztahy mezi náboženstvím, uměním, vědou, politikou, právem apod., komplex otázek vzniku, reprodukce a zániku náboženství, příp. typologie a periodizace náboženství. Na zkoumání podobností a rozdíností jednotlivých náb. systémů se soustřeďuje tzv. komparativní religionistika. Spec. vědy o náboženství představují takové disciplíny, jako je historie náboženství, etnologie a geografie náboženství, psychologie, sociologie náboženství a další. Též řada pomocných vědních oborů se zabývá náboženstvím a slouží, resp. doplňuje r. Patří k nim archeologie, dějiny filozofie, dějiny vědy a umění, dějiny architektury, dějiny literatury, lingvistika, právní věda, zejm. ovšem náb.-hist. hermeneutika a exegeze, dějiny ateismu a kritiky náboženství, dějiny náb. společností, církví, sekt, polit. hnutí, klerikálních stran aj. Náboženství může být r. studováno též jako jev soc.-symptomatologické a tedy i soc.-diagnostické povahy, jako jeden z indikátorů polit. a morálně-psychol. atmosféry společnosti. V tom případě hraničí r. úzce s hist. s-gií, se s-gií hodnot, morálky, životního způsobu apod. Zvl. předmět výzkumů představuje sama r., její konstituování, dějiny, směry, metodol. problémy a teor. koncepce (metareligiologie).

Vzhledem k povaze zkoumaného předmětu – náboženství – neexistuje jednotná a jediná r., ale pluralismus hist. vzniklých typů či modelů r., které jsou vázány na konkrétní fil. východiska a zvolené metodol. postupy. Většina soudobých religionistických společností je začleněna do International Association for the History of Religions – neboli Mezinárodního sdružení pro dějiny náboženství (IAHR). Tato zastřešující instituce vznikla na VII. mezinárodním kongresu dějin náboženství v r. 1950 v Amsterodamu. Do dějin IAHR se zapsali zejm. G. van der Leeuw, R. Pettazzoni, G. Wildengren, D. Kitagawa, V. Lanternari aj. Ve shodě s 1. článkem svého statutu je IAHR svět. organizací mající za cíl spolupráci všech odborníků a výzk. pracovišť zabývajících se věd. studiem náboženství. Pod její záštitou jsou v pětiletých intervalech pořádány mezinár. věd. kongresy. O činnosti IAHR informuje ústřední bulletin Numen.

science of religion, religious studies religionistique Religionistik scienza delle religioni

Literatura: Barret, D. B.: Word Christian Encyklopedia. A Comparative Study of Churches and Religions in the Modern World. Oxford, Nairobi, New York 1982; Greschat, H. J.: Was ist Religionswissenschaft. Berlin, Stuttgart, Köln, Mainz 1988; Eliade, M. - Culianu, I. P.: Slovník náboženství. Praha 1993; Encyklopedie náboženství. Kostelní Vydří 1996; Heller, J. – Mrázek, M.: Nástin religionistiky. Praha 1988. Margul, T.: Międzynarodowa bibliografia religioznawstwa porównawczego w układzie działowym. Kraków 1984; Pertold, O.: Úvod do vědy náboženské. Praha 1947; Tyloch, W.: Leksykon religioznawczy. Warszawa 1988.

Josef Karola