Rytířství

rytířství – pojem odvozený ze slova rytíř (z něm. Rytter = jezdec), který se postupně v historii konstituoval jako soubor určitých vlastností: původně statečnosti a urozenosti, později i (spíše) čestnosti, oddanosti a věrnosti. Pravzor r. bývá spatřován v chování hrdinů Homérovy Iliady, vlastním věkem r. je však středověk. Rytířský vzor chování ztělesňují např. Tristan, Lancelot, Roland. V Čechách slova „rytieř“ a „rytieřstvo“ zdomácněla na přelomu 13. a 14. st. Původně šlo prostě o pojmenování bojovníka, resp. lepšího bojovníka na koni a družiny takových bojovníků. Později (s příchodem dvorské kultury) musel být muž na rytíře pasován a šlo už tedy o spol. skupinu, součást spol. stavu šlechty. V úřední titulaci byla s označením rytíř nerozlučně spjata označení „urozený a statečný“. Pasován na rytíře býval hrdina. Za rytířské byly tedy původně považovány především „mužné“ vlastnosti. Urozenost byla hrdinům zpočátku přisuzována automaticky, teprve později nabyla dědičného charakteru (rytíř se v čes. zemích stal dědičným titulem nižší šlechty, podobně jako ve Francii „chevaliere“). Další zmíněné postupně přidávané vlastnosti charakterizující r. byly vysvětlovány následovně: čest (od slova ctný) znamenala dodržování daného slova, hájení pravdy a další vlastnosti, pro něž jsou lidé ctěni, oddanost a věrnost se vztahovaly ke službě zvolenému pánu, vůdci (jejich opakem byla věrolomnost). Pán býval totožný s panovníkem, ale také s Bohem, Pannou Marií nebo její personifikací na zemi, tzn. s vyvolenou ženou (viz též kult mariánský). R. bývalo spojeno s adorací symbolu, příp. materializovaného, v jehož službách se rytíř rozhodl užívat a zdokonalovat své vlastnosti. Na toto rozšíření významu pojmu rytíř a r. neměla vliv pouze kurtoazie, ale také vznik a šíření tzv. rytířských řádů. Byly to řády současně vojenské a duchovní a začaly vznikat v důsledku křižáckých tažení do Svaté země (viz výpravy křížové). Právě tyto řády připojily k původním bojovým vlastnostem rytíře oddanost Bohu a Matce boží a morální růst v jejich službách. Současně zdůraznily a specifikovaly princip solidarity: každý řádový rytíř – křesťan měl být solidární s jiným křesťanem v nesnázích, měl mu pomáhat, chránit ho. Největší důraz byl ovšem kladen na sounáležitost s řádem, k němuž rytíř náležel. Pravděpodobně díky tomu, že se v rytířských řádech mísily válečnické hodnoty s hodnotami spirituálními, došlo v tomto směru později k jistému oddělení vlastností rytíře od vlastností řádu: rytíř pozapoměl na princip solidarity a stal se individualistou a solidarita řádu se začala vztahovat k ochraně jeho tajemství.

Pojem r. jako souhrn všech výše uvedených vlastností, tj. ve smyslu, jak jej chápal pozdní středověk, se v podstatě udržel dodnes, i když nad oceněním vlastností bojovníka začala dominovat představa rytíře jako zastánce něčího práva a něčí cti, příp. ochranitele idee a ideálu. K těmto úkolům se pojila delikátnost a diskrétnost. V tomto duchu se r. stalo vzorem chování zejm. v období romantismu, kdy byly dokonce opět zakládány rytířské řády. Rytířské chování bylo spojováno s tendencí zajišťovat spravedlnost individuálně, podle vlastního morálního kodexu, navazujícího na staré, již neplatné právní normy (např. jedním z dlouho přežívajících způsobů ochrany cti dámy nebo své vlastní byl souboj). V současné době zdůrazňují některé původní principy r. k mysticismu a nacionalismu orientované tajné společnosti, v obecném povědomí je pak slovo r. spojeno s ochranou slabších, především žen a starých lidí, příp. v poněkud výsměšné poloze (v návaznosti na starou kurtoazní tradici) s neustále naléhajícím a nevyslyšeným nápadníkem.

Ze s-gického hlediska studuje r. Maria Ossowska (1973 a později). Zajímají ji mj. některé kontroverzní imperativy rytířského étosu, např. na jedné straně ostražitost a na druhé ochota vystavovat se riziku, touha po slávě stojící proti hledání bezpečí, nebo velká činorodost, pracovitost a zároveň pohrdání prací (zejm. fyzickou). Zabývá se také přeměnou rytíře v dvořana, překrýváním rytířských vlastností s ideálními vlastnostmi veškeré šlechty a širšími kult. souvislostmi r. Ossowska vidí pokračování rytířské tradice v roli gentlemana, který je podle ní podobně integrujícím vzorem chování překračujícím spol. bariéry.

chivalry, knihthood chevalerie Rittertum cavalleria

Literatura: Cohen, G.: Histoire de la Chevalerie en France du Moyen Age. Paris 1949; Huizinga, J.: (1918) Jesień średniowiecza. Warszawa 1974; Ossowska, M.: Ethos rycerski i jego odmiany. Warszawa 1973.

Olga Vodáková