Sebevražda

sebevražda – úmyslné usmrcení sebe sama, různě motivované. Obvykle je to afektogenní reakce na tíživou situaci (stres), která se jedinci zdá bezvýchodná a bezperspektivní (ztráta smyslu života). V podstatě jde o poruchu pudu sebezáchovy, popsanou i u některých druhů zvířat, velmi vzácnou též u dětí. Objevuje se obvykle až v pubescenci, vzestupnou tendenci má ve stáří. Častější je u mužů než u žen, u nichž se ale vyskytuje více pokusů a tzv. nedokonaných s., často demonstrativního nátlakového a účelového charakteru, vystupujících na pozadí hysterické osobnosti. U nevyléčitelně nemocných a trpících osob, u osob těžce existenčně a jinak postižených, bez dalších životních perspektiv se objevuje tzv. „bilanční s.“ jako úniková reakce. Jsou popsány i nevědomé s. jako případy autodestruktivních (sebezničujících, resp. autopunitivních, tj. sebetrestajících) reakcí, provedené např. ve formě nevysvětlitelné autohavárie apod. Drasticky provedené s. mají nepochybně autopunitivní charakter. Psychol. jsou s. chápány jako autoagresivní akty (agrese zaměřená na sebe sama), resp. jejich extrémní formy. S. mohou být doprovodným jevem některých duševních nemocí, zejm. schizofrenie a depresivních stavů, jakož i některých forem psychopatie. V pokusu o s. se může vedle objektivního selhání uplatnit i více či méně vědomá či nevědomá tendence „volání o pomoc“ osoby nacházející se v nějaké obtížné životní situaci. Pokusy o s. mohou recidivovat, až vyústí v dokonanou s.

Se specif. motivy s. se setkáváme u dětí a mladistvých, kde se silně uplatňuje impulsivní zkratkovité jednání, a proto i příčiny s. jsou zde často velmi subjektivní, souvisejí s nedostatečnou rozvahou a zhodnocením situace. Jako prostředek s. se uplatňuje otrava jedem, oběšení, skok z výše, podřezání žil, skok pod vlak, zastřelení. Muži i ženy jako nejčastější způsob s. volí oběšení a otravu svítiplynem (i když otravy svítiplynem poklesly po zavedení zemního plynu a propan-butanu), ženy asi pětkrát více než muži volí také otravu z abnormních dávek léků na spaní. Pokud se motivů s. týče, u mužů se uplatňují zejm. konflikty v povolání, hosp. bída a strach před trestem, zatímco specif. ženskými motivy jsou především mezilidské vztahy, přátelství, láska, manželství. Podrobně byly studovány anamnézy sebevrahů, aby byly zjištěny možné vlivy zkušenosti na s. Různí autoři na základě těchto studií sestavili tzv. „rizikové listiny“, obsahující seznamy možných faktorů s. a jejich váhu. Jednu z takových listin obsahující i s-gické proměnné vypracoval W. Pöldinger (1968) na základě studia 1157 „suicidálních pacientů“. Pokusy identifikovat „profil sebevraha“ nepřinesly jednotné výsledky. Osoby vyhrožující s. mají však vysoké hodnoty v takových položkách, jako jsou hypochondrie, deprese, hysterie, psychopatie, schizofrenie a další psychopatologické kategorie. Existuje vysoká korelace mezi suicidálními pacienty a neurotiky (r = 0,80) a také psychotiky (r = 0,78). Konečně byly vypracovány různé psychol. teorie s. Psychoanalytikové připisují rozhodující význam „trestající funkci“ superega. Autoři opírající se o koncept učení kladou důraz na vývoj agrese zaměřené na vlastní osobu ve spojení se stavy úzkosti a sebeobviňováním. V jiných teoriích se klade důraz na rodinnou situaci v raném dětství a tzv. „broken home“ (rozbitý domov, dlouhodobá nepřítomnost jednoho z rodičů, v naší praxi neúplná rodina).

S-gie přistupuje k s. jako k soc. jevu, jehož epidemiologie je makrospol. podmíněna. Klasický koncept É. Durkheima uváděl s. do souvislosti s anomií, jiní autoři (T. G. Masaryk) ji spojují s postupující sekularizací, odnímající jednotlivci pocit zakotvení ve světě a smysl života. Vazba na náboženství (a je nahrazující spol. ideologie) je častým námětem s-gických studií. Vesměs naznačují, podobně jako mezinár. komparativní výzkumy, význam protestantismu (zejm. jeho rigoróznějších sekt) pro rozvoj epidemiologie s. S. je rovněž tradičním předmětem demogr.-statist. zjišťování. Je zahrnuta do statistiky úmrtí, resp. pracovní neschopnosti, a dokonané s. a sebevražedné pokusy se obvykle vykazují odděleně.

suicide suicide Selbstmord suicidio

Literatura: Černý, L.: Sebevražednost dětí a mladistvých. Praha 1970; Durkheim, É.: (1897) Le suicide. Paris 1930; Masaryk, T. G.: Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Civilisation. Wien 1881; Voráček, F.: Možnosti života. Praha 1967; Welhöfer, P. R.: Selbstmord und Selbstmordversuch. Stuttgart 1981; viz též anomie, sociologie deviantního chování.

Milan Nakonečný
Jiří Linhart

---

Viz též heslo sebevražda v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost materialistická v Petruskových Společnostech (2006)