Stres
stres – (z angl. stress = zátěž) – situace, která je zátěží pro organismus i psychiku, protože se jí nelze přizpůsobit. Rozeznává se biologická, resp. fyziologická rovina s. a rovina psychol. (tzv. psychol. s.). Tvůrcem teorie biol. s. je H. Selye (1960). Tato teorie vychází z toho, že v situaci s. organismus mobilizuje své obranné schopnosti a nastává alarmová reakce, rezistence a konečně při pokračujícím s. stav vyčerpání a selhání organismu. S. může způsobit jak zranění těla, tak např. i silný trvající strach, který rovněž vyvolává fyziologické změny, účelné pro adaptaci organismu. Smyslem obranných reakcí organismu je restaurace fyziologické rovnováhy neboli homeotázy, porušené působením s.. Aby se organismy se situacemi s. vyrovnaly, vyvinuly v průběhu dlouhodobého vývoje řadu účelových obranných reakcí (např. při boji se zvyšuje krevní srážlivost, aby utržené rány tolik nekrvácely). Není-li s. příliš intenzívní, má pozitivní hodnotu, protože vede jedince k adaptaci a ke zlepšení výkonu, a tak je předpokladem aktivního života. Avšak neřešitelný s. spotřebuje tolik energie, že se ustálený stav rozvrátí a celý systém se zhroutí (J. Charvát, 1970). S. vyvolávají nadměrně silné podněty, např. silný hluk, silný strach, ale i silná radost. Takové podněty se nazývají stresory, a nepřekročí-li určitou míru své intenzity a délku působení, v jistém smyslu jedince „otužují“, pokud není zbaven životních perspektiv. S. bývá také chápán jako mimořádně silná frustrace životně význ. motivů (potřeb). Zvl. kategorii stresorů tvoří tzv. sociální stres, jako je např. trvalé ohrožení existence, trvale konfliktní manželské soužití, nemožnost přizpůsobit se určitému soc. prostředí, požadavky, kterým jedinec nemůže vyhovět, ale jimž se nemůže ani vyhnout, úmrtí blízké osoby, ztráta spol. postavení atd. Dlouhodobé s. vyvolávají tzv. psychosomatická onemocnění (psychogenní vředovou chorobu, poruchy krevního oběhu, astma a řadu dalších onemocnění).
Světová zdravotnická organizace označila s. za „chorobu století“, neboť současný styl života mnohých lidí je stresující (uspěchanost, různé nejistoty, nadměrná hlučnost a přelidněnost životního prostředí atd.). Proto byly vypracovány tzv. antistresové programy, tj. různé způsoby předcházení s., příp. eliminace jeho důsledků. Mezi stresové situace všedního dne zařazuje M. Machač (1985): nevytížení stejně jako přetížení pracovní kapacity mozku, překonávání vnějších rušivých vlivů při dosahování určitého cíle, sčítání efektu drobných duševních „úrazů“ a selhání, zvýšený nárok na příjem a zpracování informací v podmínkách časové tísně a další. Podle téhož autora nejznámějšími psychol. stresory jsou: konflikt, frustrace, činnost v časové tísni, chudá či naopak nadměrná stimulace, činnost spjatá s rizikem, anticipace ohrožení, deficit schopností vzhledem k úkolové situaci, deprivace emoční a soc. (nedostatek citů, nedostatek kladných vazeb a vztahů vůči jiným lidem), nepřátelské chování soc. prostředí, nedostatek soukromí. V. E. Frankl (1960 a jindy), který se zabýval psychologií vězňů v nacistických koncentračních táborech, je přesvědčen, že člověk je s to vyrovnat se i s těžkými s., pokud má smysl života, pokud si zachoval pozitivní životní perspektivy. S. lze chápat jako situaci a také jako její důsledek, stav jedince, který byl této situaci (která může být jednorázová i trvalejší) vystaven.
A. Fraczek a M. Kofta (1975) rozlišují 3 zákl. komponenty s. jako psych. stavu: a) zvýšení obecné úrovně aktivace organismu, b) vystoupení silných emocí, obvykle negativních (nejčastěji strachu a úzkosti), c) vznik motivace směřující k překonání s., jako jsou zabezpečující činnosti, zvyšování stupně vlastní kompetence, únik z obtížné situace, agresivní napadení zdroje s. S. se vztahuje ke stavu organismu, který rezultuje z jeho interakcí s prostředím. Podle Ch. N. Cofera a M. H. Appleye se ve vymezeních s. objevují následující znaky: 1. je stavem organismu; 2. zakládá interakci individua s jeho prostředím; 3. je více extrémním stavem než obvyklé motivační stavy a může být tím, čím je silná frustrace či konflikt; 4. ve s. musí být přítomno ohrožení; 5. toto ohrožení musí být nějak vnímáno; 6. angažují se při tom integrační funkce organismu; 7. vzniká tehdy, když není možné najít adaptivní reakci. Hranice mezi koncepty s. a frustrace jsou nejasné. Jestliže s. trvá a adaptace se stává nemožnou, mobilizace obranných sil přechází v dezorganizaci chování, což se projevuje charakteristickými symptomy ztráty kontroly. Únik ze s. má často symbolickou povahu, změnu obrazu skutečnosti, které se přisuzuje nový, neohrožující význam (Fraczek a Kofta). Může se uplatnit i vytěsnění, popření a jiné obranné reakce.
stress stress Stress stress
Literatura: Appley, M. H. – Trumbull, R. eds.: Psychological stress. New York 1967; Charvát, J.: Život, adaptace a stress. Praha 1970; Machač, M. – Machačová, H. – Hoskovec, J.: Emoce a výkonnost. Praha 1985; Mikšík, O.: Člověk a svízelné situace. Praha 1969; Schreiber, V.: Lidský stres. Praha 1992.