Strach
strach – jeden ze zákl. citů, resp. prožitků vyvolávaných signály ohrožení (přítomností nebezpečí, ztrátou bezpečí). Předpoklad, že existují atavistické formy s. (ze tmy, bouře, některých zvířat atd.), je dnes opouštěn ve prospěch s. jako naučené reakce. Th. A. Ribot (1896) rozlišoval primární nevědomý, vrozený s. a sekundární vědomý (v dnešní terminologii „naučený“) s. a spojoval je s pudem sebezáchovy. V prožívání s. je přítomna anticipace nepříjemného (nejvíce je obsažena v termínu obava, což je méně intenzívní forma s.) nebo zlého, obecně ohrožení existence, hrozba poškození těla, smrti, ale i snížení hodnoty já. S. vystupňovaný v afekt (v silný cit) je označován jako hrůza. Fenomenologicky se s. liší od úzkosti, a to tím, že s. má vždy předmět, úzkost je nezacílená. Zážitkově specif. je bázeň, která bývá spojována s vnitřními příčinami s. (např. s insuficiencí srdeční činnosti). Patologickými formami s. jsou tzv. fobie, tj. neodůvodněné projevy s. (např. z uzavřených prostorů, špičatých předmětů, špinavých věcí atd.). Podle I. Eibel-Eibesfeldta (1971) je s. adaptivní, tj. účelnou reakcí, která vyžaduje soc. vazby, a to u lidí i u zvířat. Ve společnosti jiných lidí se člověk cítí méně ohrožen a některé druhy zvířat se ze s. (ale i z jiných důvodů) shlukují ve stáda apod. Se s. jsou spojeny obranné reakce, zejm. únik a útěk. Silný s. může organismus také dezaktivovat (strnutí v hrůze, reflex „stavění se mrtvým“ u některých druhů zvířat, který může mít smysl mimikrů). Složitěji vysvětluje útlumovou formu s. u člověka J. P. Sartre (1939), který soudí, že emoce je organizovanou formou lidské existence, a rozlišuje zkušenosti vyplývající z časoprostorového vnímání a z reflexe, z intuitivního poznávání sebe samého. Když člověk nemůže uniknout nebezpečí, popírá je a pokouší se ovládat svět jako předmět vědomí. To může učinit, jen když ovládá samo vědomí, a proto neutíká, aby si navodil jistotu, ale uchyluje se k magickému chování, v němž nakládá se svým tělem jako s magickým prostředkem.
V současném světě stále narůstá počet věcí a situací, které vyvolávají s. Nejvíce s. prožívá dítě předškolního věku (A. T. Jersild, 1948). Zdrojem s. se stávají soc. interakce, existence a její perspektivy, i některé situace (tma, výška atd.). Specif. je s. z osamělosti. Kultura prezentuje různá imaginární nebezpečí, od strašidel až po existenciální ohrožení. Nejčastějším zdrojem s. dospělého člověka je však „traumatické podmiňování“ různých hrozeb a bolesti (S. Rachman, 1974). S. může činit bezvládným a ohlupuje, a proto jeho vyvolávání prostřednictvím teroru v diktátorských režimech má za cíl dezaktivovat obyv. v odporu proti vládě. Opakem s. je odvaha, jejímž zdrojem mohou být etické city, ale i neznalost nebezpečí nebo jeho podceňování aj. P. K. Simonov (1964) tvrdí: jestliže má subjekt naprostý nedostatek informací nutných ke zvládnutí určité situace, prožívá s., příp. (podle povahy situace) starost nebo jinou emoci. S. může být i příjemný, jestliže subjekt pouze pozoruje „hrůzyplnou“ situaci a má vědomí kontroly své situace (odtud pochází obliba filmových a liter. hororů, ale i některé jiné záliby). S. je doprovázen charakteristickými mimickými výrazy (vyvalené oči, pootevřená ústa, napjatý dolní ret, změny v linii obočí a vrásky na čele). Behaviorálně se projevuje útěkem a různými formami úniku (např. schováváním se, přikrčováním atd.); zužuje pole vnímání, zpomaluje myšlení, ale fyziologicky je doprovázen přípravou organismu k akci. S. z neúspěchu snižuje intenzitu tzv. výkonnové motivace (sílu motivu výkonu) a snižuje životní aspirace. Silný s. ve spojení s velkými starostmi o průběh událostí vede k depresívním stavům. Specif. formou s. z neúspěchu, resp. „obavou z ponížení“ (W. Witwicki), je tréma s charakteristickými pamětními výpadky. V naučených specif. druzích s. se uplatňuje kognitivní zpracování významu podnětů. Situace vyvolávající silný s. lze chápat jako stresové (viz stres). S-gicky spadá výzkum strachu do oblasti sociologie emocí.
fear, auxiety peur, crainte Furcht, Angst paura
Literatura: Drvota, S.: Úzkost a strach. Praha 1971; Gray, J. A.: The Psychology of Fear and Stress. New York 1971; Rachman, S.: The Meanings of Fear. Middlesex 1974.