Vytěsnění
vytěsnění – také potlačení – obranný proces, jímž se do vědomí nepřipouštějí nebo se z vědomí odstraňují psych. obsahy (představy, myšlenky, snahy a pocity), které jsou u subjektu asociovány se spol. dezaprobací, tedy s pocity viny, studu, s vědomím trestu atd. (viz též aprobace sociální). V. je koncept psychoanalýzy. J. R. Breuer a S. Freud (1895) prohlásili, že v. představ z vědomí hraje hlavní úlohu v patogenezi hysterie. Podle psychoanalýzy jsou totiž psych. akty obsazeny určitou energií, a jsou-li potlačeny (vytěsněny), tato energie se neztrácí, ale razí si cestu jiným směrem. P. Madison (1956) uvádí, že Freud používá termín v. nejméně ve 4 různých významech. Mimo výše uvedený význam také jako motivované zapomínání (z paměti jsou odstraňovány zkušenosti nepříjemného zabarvení), jako nezpůsobilost prožívat city a ve smyslu obranného mechanismu. Freudovo pojetí v. doznalo určitý vývoj a není prosto jistých nejasností, ale jedná se tu o různé aspekty téže věci. Psych. obsahy jsou z vědomí odstraňovány především proto, že jsou spojeny s určitými negativními pocity, takže nezpůsobilost prožívat určité emoce je spojena s v. vůbec. V. je proces nevědomý a nikoli jednorázový a vyžaduje příliv energie, která blokuje zpětný průnik vytěsněných obsahů do vědomí (viz nevědomí). Ty se nicméně mohou dostávat do vědomí ve zkreslené podobě a formě jakýchsi odnoží. V. je také potlačováním libida a s ním spojeného afektu. Jedná se tedy o vnitřní konflikt dvou energií napojených tendencí, potlačujícího mechanismu a potlačovaného afektu, jehož důsledkem je tvorba příznaků a úzkosti, resp. hysterie. V. se uplatňuje i v tvorbě snů. Také v jejich obsahu, stejně jako v symptomech neuróz, se projevuje potlačená tendence formou symbolů, tj. symbolizuje se zde výše zmíněný vnitřní konflikt, z něhož v. vychází, resp. jehož je podstatou. V. je funkcí činnosti zvl. psych. instance zvané ego (cenzurní funkce nepřipouštějící do vědomí dezaprobované impulzy a chránící tak subjekt před vnitřní dezintegrací). Důsledky v. jsou také tzv. „chybné úkony“, jako je přeřeknutí, přehmátnutí, zapomenutí, přepsání, založení věcí, a tzv. příznaková a náhodná jednání, vyjadřující opět v konfliktní formě nějakou potlačenou tendenci, neboť podle Freuda potlačený prvek se vždy snaží, aby se uplatnil někde jinde. Netýká se to však všech chybných jednání. K neurotickým symptomům vede jen silný vnitřní konflikt význ. tendencí, prožitý často již v raném dětství, přičemž vlastním patogenním mechanismem symptomu nebo již rozvinuté neurózy je aktuální situace stresu. K reformovanému pojetí v. dospěli J. Dollard a N. E. Miller (1950), kteří se pokusili o kritickou integraci psychoanalýzy a tehdejších poznatků z psychologie učení: v. chápou jako únik jedince před verbalizací dezaprobované tendence, který je naučenou formou redukce strachu.
displacement refoulement Verdrängung rimozione
Literatura: Freud, S.: Die Verdrängung. Gesammelte Werke, sv. 13. London 1967.