Technika

technika – (z řec. technée = dovednost, zručnost, znalost, řemeslo, umění) – obecně všechny uměle vytvořené postupy a výtvory, které jsou zapojeny do lidského jednání a soc. procesů a umožňují stupňovat jejich účinky. Tech. produkty a postupy jsou dnes tak vpleteny do jednání lidí a tak ovlivňují různorodé formy soužití i podmínky života, že vzniká otázka povahy t. z hlediska důsledků jejího fungování ve společnosti a jejího podřízení lidským účelům. V těchto interpretacích t. se projevuje její silná soc. a kult. podmíněnost i hist. souvislosti jejího působení v měnících se spol. podmínkách. Antická řec. zkušenost chápala t. jako subjektivní zdatnosti a dovednosti, které vyplývají ze znalosti pravidel jednání. Osvojení t. spojovala s možností učení a nepředpokládala, že se lze naučit polit. a etickému jednání a uplatňovat t. v těchto oblastech. V renesanci a raném novověku se t. chápala jako přír. proces uskutečňovaný pomocí experimentu a zkoumáním zákonů přírody. V 19. st. se toto naturalistické pojetí t. transformovalo do mechanického přístupu, který viděl podstatu t. ve stroji a v poznání podmínek jeho konstrukce, která mu umožňovala nezávislé fungování. Ve 20. st. se propojují strojové a org. komponenty t. (v kybernetickém přístupu). V novějších pojetích se uvažuje o t. jako o komplexnějším systému, který přebírá řadu soc. a kult. funkcí. V této souvislosti se ale mluví spíše o technologii jako o soc. systému plnícím kult.-integrativní úlohy.

Tech. vědy zkoumají t. jako kombinaci energetických, látkových a informačních momentů, které racionální optimalizací stupňují výkon podle zadaných norem, aniž berou v úvahu soc. předpoklady. V tech.-technol. výzk. tradici se vyhraňuje pojetí t. v užším a širším smyslu. V užším smyslu jsou t. látkové artefakty účelového jednání (přístroje, stroje, zařízení) a pojem technologie se používá pro popis transformačních postupů. V širším pojetí se do sféry t. zahrnují také postupy jednání a myšlení, které dodržují metodická pravidla operací a směřují k určitému strategickému cíli. Do tohoto druhého, širšího smyslu svým způsobem zapadají i výzk. t. soc. věd včetně technik s-gického empir. výzkumu (viz např. techniky sběru informací). T. v širším pojetí tedy zahrnuje i organizaci, získávání a oběh informací, plánování a soc. manipulaci, použitelné k výpočtům, kontrole, výzkumu, učení, hře či jinému druhu jednání. Pojmem technologie se v tradici inženýrsko-technických věd rozumí buď postup, nebo šířeji učení o technice. V soc. vědách se pojem technologie používá prakticky jen ve výše uvedeném komplexním a historizujícím smyslu. V tradici soc. věd se ale kromě výše uvedeného případu výzkumných t. vyskytují tzv. sociální techniky, což jsou systémy osvojených soc. vazeb, resp. dovedností optimalizujících určité typy soc. komunikace. V této souvislosti se hovoří o kultivované oblasti techniky.

Soc., resp. s-gické studie zabývající se t. jako takovou nepovažují oddělení tech. procesů od procesů soc. za samozřejmé a zkoumají kontext tohoto oddělení a důvody autonomie techniky. V procesu technizace společnosti uvažují působení ekon. zájmů, mocenských okolností a kult. vlivů. S-gické studie t., nazývané někdy sociologií techniky, čerpají z antropol. a soc.-fil. teorií t., z ekon. teorií inovací, poznatků s-gie průmyslu i z analýz soc. důsledků technizace společnosti. Podle pojetí vztahu tech. a soc. světa někdy rozlišují 3 tradice v pojetí t.. 1. První vychází z Marxova chápání t. jako formy aktivního vztahu člověka k přírodě, ve kterém pracovní nástroje tvoří dynamizující sílu rozvoje a současně jejich uspořádání v souhrn výrobních sil vytváří v určitých hist. podmínkách možnost zvěcnění výrobních vztahů, takže t. je ve stálém střetu s výrobními poměry, které mají svou autonomii. Nověji tuto tradici rozvinul např. J. A. Schumpeter, D. Bell, v Čechách R. Richta. 2. Druhá tradice vychází z É. Durkheima, který radikalizoval úlohu t. v soc. rozvoji tím, že zrušil rozdíl mezi tech. a soc. a považuje tech.-technol. artefakty za stejná soc. fakta, jako jsou symbolické artefakty (např. zvyk, právo, věrouka). Z toho vyvozuje, že tech. artefakty mají nejen věcný, ale i morální vliv. Na tuto tradici navazují etnometodologické výzkumy vědy a t., které ruší rozdíl mezi vnitřními regulativy t. a vnějšími okolnostmi. 3. Třetí tradice vychází z M. Webera, podle něhož tech. jednání je takové jednání, které je posuzováno jako prostředek v celkovém kontextu jednání. Toto jednání je účelové a stojí v protikladu ke komunikativnímu jednání, sledujícímu smysl a hodnoty. Na možnost nahrazení komunikativního jednání účelovým navazují četné kritické koncepce technizace světa (J. Ellul, H. Schelsky, H. Marcuse, J. Habermas).

Současné soc. studie t. mají výrazný s-gický charakter. V této souvislosti, ale i v souvislosti se zmíněnými tradicemi, se někdy hovoří o sociologii techniky. Lze vyčlenit dvě výrazné skupiny těchto studií: do jedné patří ty, které se zabývají oblastí tvorby (geneze) t., a do druhé ty, které se zabývají hodnocením t. První ověřují různé modely kontextu vzniku t.: buď sledují vznik a rozšíření jednotlivých tech. systémů, technizaci jednotlivých praktických oblastí, nebo ověřují komplexnější modely o povaze vzniku t. a její institucionalizaci. Studie, které zajímá hodnocení t., se soustřeďují na kontext uplatnění a přijetí t., anticipují možné negativní důsledky a rizika uplatnění tech. projektů a nabízejí alternativní tech. řešení. Hodnocení t. lze chápat i jako sféru „transvědecké“ činnosti, přesahující do polit. procesů a reflektující i ty problémy, které vyžadují nejen další výzkum a hledání věd. odpovědí na otevřené problémy, ale i reflexi praktických a etických otázek. (Viz též společnost technetronní, společnost riziková.)

technology technique Technik tecnica

Literatura: Bijker, W. E. – Law, J. eds.: Shaping Technology / Building Society. Studies in Sociotechnical Change. Cambridge, Mass. 1992; Rammert, W.: Technik und Gesellschaft. In: Technik und Gesellschaft Jahrbuch, 1, Frankfurt a. M. 1982; Tondl, L.: Věda, tachnika a společnost. Soudobé tendence a transformace vzájemných vazeb. Praha 1994; Weingart, P. ed.: Technik als sozialer Process. Frankfurt a. M. 1989.

Karel Müller

---

Viz též heslo technika v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)