Technika (MSgS)
technika (MSgS). Technikou (z řec. techne — zručnost, dovednost, umění) se zpravidla rozumí: 1) systém pracovních prostředků; 2) způsob práce či způsob dosažení určitého cíle; 3) vysoká škola technická.
Zatímco výměr 3) není vcelku pokládán za diskusní a jeho problematika spolu s problematikou jiných možných, méně často se vyskytujících výměrů, neleží v centru pozornosti sociologické a filosofické literatury, výměry 1) a 2) a byly a jsou předmětem filosofických a sociologických sporů; historie pojmu „technika“ je převážně historií těchto dvou výměrů.
Solidní teoretický výklad původního významu pojmu „technika“ (ve smyslu výměru 2) nalézáme už v díle Aristotelově. Tradice Aristotelova výkladu prokazuje značnou životnost. Její vliv je patrný nejen v názorech myslitelů středověku (R. Bacon) a novověku (F. Bacon), ale sahá až do minulého století (E. Kapp) a dokonce i do bezprostřední současnosti, projevuje se častěji v literatuře nemarxistické (G. Morrow), méně často v marxistické literatuře (J. D. Bernal).
Výměr 1) je seriózně teoreticky vyložen mnohem později, ve vrcholné podobě u Hegela a konečně u Marxe, z jehož vymezení pracovního prostředku vychází většina současných pokusů o marxistickou analýzu pojmu „technika“: „Pracovní prostředek je věc nebo komplex věcí, které dělník vsunuje mezi sebe a pracovní předmět a které mu slouží jako vodič jeho působení na tento předmět. Používá mechanických, fyzikálních, chemických vlastností věcí, aby jim dal v souhlase se svým účelem působit jako nástroji své moci.“ (K. Marx)
Ač Marxovou teorií determinována, nevykládá současná marxistická literatura pojem techniky jednoznačně. Všeobecně považuje za metodologický archaismus snahu po jeho rozsahovém vymezení a mimo to, až na výjimky („technika je individuálně nabytý a společensky zajištěný způsob, jak něco udělat“, J. D. Bernal), se distancuje v rámci svého obsahového kritéria od výkladu výměru 2), nepovažujíc jej ze sociologického a filosofického hlediska za dostatečně nosný. Vnitřní diferencovanost marxistické literatury je dána především mírou přesnosti, s jakou jednotliví autoři při analýze daného pojmu rozvíjejí původní klasické myšlenky Marxovy. Nepřesně pojem techniky vymezují autoři výměrů úzkých, redukujících techniku vůbec na výrobní techniku, i nadměrně širokých, zahrnujících do rozsahu techniky například veškeré materiální prostředky, celou oblast výrobních sil a podobně. Vedle výměrů nepřesných existují v marxistické literatuře výměry relativně adekvátní, ztotožňující techniku se souhrnem pracovních prostředků, užívaných určitou společenskoekonomickou formací v systému společenské práce (I. J. Konfederatov, J. Procházka), a také výměry, které se tvůrčím způsobem pokoušejí o fixaci víceméně nových komponent k obsahu pojmu „technika“ (taková je například Kolmanova, Osipovova a Richtova snaha o charakteristiku vědy jako výrobní síly a tím nedílné složky techniky, Tondlovy myšlenky o technice jakožto syntéze kauzálních sítí a jiné).
Sociální a třídní kontext marxistické literatury vykazuje základní znak marxistického chápáni techniky a jejího vývoje, totiž historický optimismus, projevující se i v odmítání buržoazního optimismu i v kritice buržoazního pesimismu, opírající se o Marxovu analýzu dějin a v tom smyslu přísně dbající o kvalitativní určitost vývoje techniky a vývoje společnosti. Ani současná nemarxistická literatura nevykládá pojem techniky jednoznačně. Rovněž většinou neužívá metodologického kritéria rozsahu; princip obsahového kritéria uplatňuje na rozdíl od literatury marxistické ve značně variabilnějším výměrovém rejstříku. Z gnoseologického hlediska možno tento rejstřík rozdělit na dvě části. Prvá obsahuje výměry, které uvažovaný pojem subjektivizují: Technika je... „souhrn principů nebo racionální metoda, používaná při výrobě předmětu či pro dosažení cíle; znalost takových principů či metod“ (G. Morrow). Druhá část obsahuje výměry, v nichž subjektivizující aspekt je provázen aspektem objektivizujícím: Pojem techniky obnáší... „nejen pojem samotného nástroje, ale i pojem používání tohoto nástroje“ (S. Bernard). Ideologické vyústění většiny výměrů tohoto rejstříku je dvojí: objektivně idealistické (klasicky formulované už F. Dessauerem: „Posel boží, technika“, ...„nositelka imanentního náboženství“), nebo subjektivně idealistické, v současné nemarxistické literatuře zvlášť hojně rozšířené, typicky analyzovatelné v takzvaných organizátorsko-technokratických teoriích, jejichž historická řada má svůj počátek ve Scottově teorii „technokracie“, pokračuje Burnhamovým manažerismem a současné podoby nabývá např. v Alascově teorii „intelektuálního kapitálu“, ve Frischových myšlenkách o organokratech“ a v jiných četných teoriích. Sociální a třídní kontext nemarxistické literatury umožňuje tvrdit, že pro současnou nemarxistickou, buržoazní sociologii je typické v podstatě dvojí pojetí techniky, situované zpravidla do soudobých teorií industriální společnosti. Prvé chápe techniku optimisticky, spojuje její chválu s apologetikou kapitalismu (H. Schelsky). Druhé je naopak prolnuto pesimismem, brojí z konzervativních pozic proti technickému pokroku, spojujíce jej s existencí a historickým posláním moderního proletariátu (A. Rüstow). Z marxistického hlediska je společným nedostatkem obou pojetí jejich ahistoričnost, projevující se ve více či méně zdůrazněné snaze zanedbat nutnou míru relace mezi vývojem techniky a vývojem společnosti vůbec, tudíž v nepřípustné hypertrofizaci významu techniky.
Vědecký spor o výměr pojmu „technika“ zůstává sporem neuzavřeným. Jeho optimální řešení, které by vedlo ke konečné definici tohoto pojmu, se neobejde bez náročného výkladu problematiky obou stěžejních výměrů.
Výměr 1) nutno prohloubit ve dvou směrech. Jednak stanovením objektivního kritéria, které by ustálilo vágnost v chápání jeho rozsahu tak, aby pojem „technika“ nebyl nadměrně zužován ztotožněním s výrobními prostředky, ani nadměrně rozšiřován ztotožněním s prostředky materiální kultury vůbec. Jednak zpřesněním výkladu jeho obsahových stránek, jež by se mělo projevit v kritické diferenciaci termínů „výrobní“ a „nevýrobní“ technika. Tyto termíny totiž označují dvě ze základních složek daného pojmu a dosavadní výklad jejich typických komponent (technika průmyslu, zemědělství, technika lékařská, sanitární aj.) nelze považovat za dostatečný a obsah obou termínů korektně vyčerpávající.
Kritické zpracování problematiky výměru 2) předpokládá rovněž náročnou teoretickou sondáž. Zejména si vynucuje řešení zdánlivě jen terminologický, v podstatě však hluboce věcný spor o klasifikaci velkého množství významových odstínů („technika hry“, sociologické „techniky“ aj.), které pojmu „technika“ tento výměr uděluje. Úspěšně provedená klasifikace by mohla být i základem vědecky seriózní odpovědi na otázku po filosofické a sociologické nosnosti tohoto výměru.
Polyfunkčnost, kterou pojmu „technika“ udělují oba stěžejní výměry, vede k hledání hranice mezi jeho základním a přeneseným významem. Podle některých autorů není nelogické hledanou hranici postihnout pomocí analogie, v níž sféra technických prostředků a technických způsobů je sférou civilizace, prostředky a způsoby netechnické nebo v přeneseném slova smyslu technické příslušejí ke sféře kultury.
Nemálo věcný a pro konečnou definici techniky významný je také spor o specifikaci pojmů „technika“ a „technologie“. Světová literatura oba pojmy většinou diferencuje. Lze říci, že právem, neboť pochopíme-li pojem „technologie“ jako synonymum pro jistou formu základního vztahu mezi materiální a lidskou stránkou výrobních sil, nemůžeme připustit jeho ztotožnění se systémem pracovních prostředků; neztotožníme ho ani se způsobem práce, chápeme-li tento způsob jakožto praktickou realizaci jistých teorií, příslušejících do sféry technologie.
Je možno předpokládat, že výsledkem uvažovaného náročného výkladu bude i nové hodnocení vztahu mezi oběma stěžejními výměry, spočívající v jejich pochopení jako popisů dvou stránek jediného pojmu. Předpokládaný výsledek (anticipuje jeho dosažení např. V. G. Semibratov) lze hypoteticky vyjádřit touto pracovní charakteristikou daného pojmu: technika je historicky určitý systém pracovních prostředků a historicky určitý systém způsobů jejich praktického užití.
Momentálně v marxistické literatuře převládá názor, jenž setrvává u jednoznačného pochopení techniky jakožto systému pracovních prostředků. Je pravda, že takové pojetí v sobě obsahuje podstatnou část sociologických aspektů daného pojmu, neboť sociologie chápe techniku především jako faktor sociální skutečnosti, promítající se v rovině teorie do systému kategoriální sítě, jejímiž uzlovými body jsou koneckonců kategorie „materiálně technická základna“, „výrobní síly“, „výrobní vztahy“.
Zkoumání funkčnosti techniky v tomto významovém smyslu vychází od analýzy jejího vnitřního obsahu. Ten je dán systémem protikladů, jež tvoří vnitřní impuls jejího vývoje; literatura často o těchto protikladech hovoří jako o „vnitřní logice vývoje techniky“ (G. V. Osipov) a má za to, že lze zásadně popsat tři jejich formy: a) protiklady vznikající při vývoji jednotlivých nástrojů a strojů (změna nástroje, části stroje či stroje podmiňuje změnu jiných nástrojů, součástí strojů, strojů); b) protiklady vznikající nerovnoměrností vývoje jednotlivých průmyslových odvětví („Převrat ve výrobním způsobu v jedné průmyslové oblasti podmiňuje týž převrat v jiných oblastech. To platí především o takových průmyslových odvětvích, která se vzájemně prolínají jako fáze jednoho celkového procesu...“, K. Marx); c) protiklady spočívající v opakovatelnosti vývoje techniky (typická je v tomto smyslu například historie snahy po technické realizaci vztahu vody a ohně, již symbolizují jména Hero Alexandrijský, Boyle, Pascal, Papin, Savery, Polzunov, Watt).
V rámci materiálně technické základny vstupuje technika jakožto technická základna do dialektického vztahu s materiálovou základnou. Tento vztah se +realizuje jako problém charakteru surovinového (historicky prvotně jde o vztah techniky a přírodních surovin, v současnosti a perspektivně v budoucnu nabývá v tomto vztahu na důležitosti složka umělých surovin), energetického (analogicky je původní forma mnohdy složitě prostředkovaného a tudíž méně ekonomického využívání energetických zdrojů nahrazována snahou po realizaci přímých energetických přeměn) a informačního (v širším smyslu mají i problémy tohoto charakteru delší historii, uvážíme-li otázku např. vizuální a sluchové komunikace, v užším smyslu je jejich vznik dán až pracemi zejména v moderních oborech automatizace a kybernetiky — viz kybernetika a sociologie).
Ve vztahu techniky a člověka je možno postihnout dva základní aspekty, přirozený a společenský. Aspekt přirozený je akcentován v historii vztahů člověk—nástroj, člověk—stroj, člověk—automat. Kvalitativní určenost nástroje spočívá v jeho funkci prodlužovat či doplňovat možnosti biologicky omezené lidské fyzické síly; užití nástroje tudíž předpokládá účast člověka jako řídícího elementu, jako zdroje energie a informace. Specifika stroje spočívá v jeho „schopnosti“ konat účelné pohyby, nahrazovat lidskou manuální zručnost. V kontextu tohoto určení figuruje nutnost nahrazování lidské fyzické síly jako zdroje energie silami přírodními a nutnost používaní vědeckých poznatků. („Jakožto stroj nabývá pracovní prostředek takové materiální formy existence, která podmiňuje nahrazení lidské síly přírodními silami a nahrazení zručnosti nabyté zkušeností vědomým použitím přírodovědy“, K. Marx.) Jestliže předpokladem fungování stroje klasického typu (hnací stroj, převodový mechanismus, pracovní stroj) je účast člověka jako zdroje informace, automat, v jehož konstrukci nalézáme vedle tří klasických prvků stroje čtvrtý — automatický regulátor, nahrazuje i tuto formu lidské účasti (podle vývojového stupně automatu různě intenzívně), neboť funguje na základě vlastní informace; pochopitelně nelze vyloučit nutnou relaci mezi vlastní informací automatu a programem, který mu určuje člověk.
Společenský aspekt vztahu techniky a člověka se projevuje v posloupnosti typů společenskoekonomických formací (viz formace společenskoekonomické) a jim odpovídajících typů techniky, přesněji řečeno typů využívání techniky danými společenskoekonomickými formacemi. Z historie lze doložit podmíněnost přirozených funkcí techniky jakožto věcné, předmětné složky popisovaného společenského vztahu takzvanými reálnými vztahy, jejichž převrácení ovšem podmiňuje negaci přirozených funkcí techniky. Převrácenost reálných vztahů je literaturou chápána jako problém odcizení, jehož princip v rovině vztahu člověk — technika spočívá v procesu zvěcňování, zpředmětňování lidské složky popisovaného společenského vztahu a implicitního zosobňování jeho složek věcných. Typickým příkladem fenoménu technického odcizení, „vlády“ techniky nad člověkem, je přeměna dělníka v přívěsek stroje za kapitalismu.
Otázka technického odcizení však nemá ani jen historicky minulou, ani jen třídní stránku; před nutnost jejího řešení je postaven celý moderní technizovaný svět. Šíře projevů technického odcizení vzrůstá úměrně s časem a už v současnosti nabyla mnohde obludných podob somatické i psychické deformace subjektivity člověka ve výrobním procesu, deformace životního prostředí člověka průmyslovými exhalacemi, hlukem a jinými škodlivinami, jejichž ostří se lidstvo snaží otupit realizací zásad sanitární techniky. Konečné řešení problematiky technického odcizení nelze hledat mimo kontext řešení problému odcizení vůbec; je zřejmé, že v takovém komplexním řešení vystupuje do popředí otázka technického odcizení a s ní úzce spjatá otázka prostoru pro svobodnou tvůrčí práci člověka a její nástroj — konkrétní (zlidšťující, harmonický rozvoj člověka podmiňující) techniku.
Literatura: Allen F. R., ed., Technology and Social Change, Appleton-Century-Crofts, New York, 1957; Aristoteles, Fysiké akroásis, II, v: Aristoteles graece I, ed. Im. Bekker, Berlin, 1831; Beneš E., O smyslu a významu moderní techniky, v: Průvodce světem techniky, Národní informační a tisková služba technická, Praha, 1937; Bernal J. D., Science in History, Watts and Comp., London, 1954; Bernard S., Les conséquences du progrès technique, Les éditions du Pantheon, Brusel, 1956; Brinkmann D., Mensch und Technik, A. Franke, Bern, 1946; Dessauer F., Philosophie der Technik, F. Cohen, Bonn, 1927; Fourastié J., La grande métamorphose du XXe siècle, Presses Universitaires de France, Paris, 1962; Glockner H., Philosophie und Technik, Agis-Verlag, Krefeld, 1953; Meleščenko J. S., Čelověk, obščestvo i těchnika, Lenizdat, Leningrad, 1964; Osipov G. V., Těchnika i obščestvennyj progress, Izdatělstvo Akaděmii nauk SSSR, Moskva, 1959; Pour B., O nové inženýrství, Práce, Praha, 1946; Šuchardin S. V., Osnovy istorii těchniky, Izdatělstvo Akaděmii nauk SSSR, Moskva, 1961.
Viz též heslo technika ve Velkém sociologickém slovníku (1996)