Odcizení (MSgS)
odcizení (MSgS) je skutečnost, že člověk promítá do vnějšího světa své vlastní síly a za určité společenské situace dochází k tomu, že je pociťuje jako cizí, hrozivé a nepřátelské elementy, které stojí nad ním, zotročují ho a nedovolují mu, aby se rozvíjel ve své totalitě. Odcizení není stav, ale proces, který je neustále v různých formách obnovován a musí být proto překonáván stálou lidskou aktivitou v sebeuvědomování a znovuosvojování, humanizováním produktů člověka i přírody.
Základem procesu odcizení je zpředmětňující charakter lidské činnosti a myšlení. Někdy bývá odcizení přímo ztotožňováno se zvěčněním. Zvěčnění však není totožné s odcizením, i když v ně může přecházet. Odcizení se týká jen toho druhu zpředmětnění, kdy člověk pod tlakem určitých společenských poměrů je nucen zpředmětňovat svoje síly v protikladu ke své lidské podstatě, a tím na její úkor. Odcizené produkty lidské činnosti, lidské vztahy, cíle, představy a ideje neslouží v tomto případě k rozvoji člověka v jeho totalitě, ale začínají působit proti lidem jako síly, kterým je nutno sloužit a přizpůsobovat se.
Filosofickými otázkami totality člověka a narušováním jeho přirozené podstaty se zabývají filosofové od nejstarších dob. S komplexnějším řešením otázky odcizení se setkáváme až v období rozvoje moderní společnosti. Setkáváme se s ním v díle G. W. F. Hegela. Hegel ztotožňuje odcizení se zvěcněním. Domnívá se správně, že jevy odcizení souvisí s procesem, ve kterém člověk vytváří předmětný svět svou prací. Člověk takto vytváří a zároveň ztrácí svoji nezávislou osobnost v procesu práce, která ho ovládá a drtí jako nepřátelská síla. Příčinou odcizení podle Hegela je sebeurčující absolutno. Z Hegelova pojetí odcizení vychází do jisté míry K. Marx ve svých raných pracích (Ekonomicko-filosofické rukopisy, Odcizená práce, Soukromé vlastnictví a komunismus a Německá ideologie), ale podstatu odcizení vidí jinde, a to především v soukromém vlastnictví výrobních prostředků, v podstatě kapitalistického řádu. Definuje odcizení jako „... vlastní činnost člověka (která) se mu stává cizí, proti němu stojící mocí, která ho ujařmuje, místo aby on ovládal ji“. Odcizení produktu lidské práce a práce samotné vyplývá z toho, že pracovník je nucen prodávat svou pracovní sílu jako zboží majiteli výrobních prostředků. Práce je pro něho nutným zlem, pouhým nuceným prostředkem k získávání životních potřeb. Tak se práce i člověk stávají pod tlakem ekonomických, politických a sociálních poměrů pouhým zbožím. Je hrubě narušován přirozený svobodný rozvoj lidské individuality. Marx ukazuje, že člověk se stane skutečným lidským subjektem až v době, kdy výrobní prostředky budou společenským vlastnictvím.
Problémem odcizení se zabývá a překonání odcizení člověka si klade jako závažný úkol zvláště filosofie existencialistická. Jde zde především o řešení otázek odcizení v oblasti morálky a kultury. Existencialismus se opírá o řadu předchozích myslitelů, kteří se intenzívně zajímali o otázky lidského subjektu: Kierkegaarda, Dostojevského, Nietzscheho, Bergsona a Husserla. Usiluje o vymezení „existenciálního“ subjektu (subjektu osobní prožité skutečnosti) a překonání odtrženosti lidského individua a transcen- dence. Skutečné neodcizené bytí je jen v subjektu, ne ve věcech nebo univerzálních idejích. Neodcizený subjekt v sobě uzavírá jak subjektivitu, tak i transcendenci. Tímto způsobem se existencialisté snaží překonat názory objektivního idealismu, odcizení věcí i ducha. V přílišném příklonu subjektu ke světu a věcem vidí existencialisté nebezpečí odcizení sobě samotnému. Lidé se odcizují sami sobě stykem s ostatními lidmi a věcmi, zvláště jednáním a poznáváním. Člověk se přizpůsobuje věcem, okolnostem, ostatním lidem, angažuje se ve společenském životě a ztrácí tak svou subjektivitu, stává se součástí davu (nevlastním bytím). Existenciální prožitky strachu, absurdity, nenávisti, osamocení, znechucení, studu, lásky atd., které jsou reakcí na druhé subjekty, je však vracejí k sobě samým. Proces odcizení je zde zkoumán ze zúženého hlediska izolovaného individua bez přihlédnutí k historickému, sociálnímu, ekonomickému a politickému prostředí. Přesto význam a přínos tohoto směru pro zkoumání otázek odcizení a jevů s ním spojených je velký a není dosud marxistickou filosofií plně zhodnocen.
Odcizení není moderním jevem. Vznik procesu odcizení je kladen hluboko do historie lidské společnosti a bývá považován za průvodní jev života lidí. Jeho charakter se v průběhu vývoje liší podle povahy určité společnosti, podle kulturních okruhů. V primitivních společnostech se projevuje odcizení člověka zvláště vzhledem k přírodním silám, ale i vůči společnosti v souvislosti s pocity bezmoci, hrůzy a strachu. S objevením se obchodních vztahů a trhu začínají narůstat sociální a ekonomické zdroje jevů odcizení. Tento proces vrcholí v období rozvoje moderní kapitalistické společnosti, kdy rychlý rozvoj techniky, specializace, mechanizace a automatizace, spojený se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, dovršuje proces odcizení práce a jejích produktů. Člověk se stává přívěskem moderní techniky a práce pro něho pozbývá původní tvůrčí smysl. Růst institucionalizace a byrokratizace politického, ekonomického a kulturního života, spojený s rozvojem moderní společnosti, urychluje tendenci k dehumanizaci, zvěcňování a odcizování lidských vztahů i lidských individuí, projevující se v pocitech bezmocnosti, znechucení, absurdity a rezignace. Sociální skutečnost se pro člověka stává „druhou přírodou“, v níž se cítí jedinec beznadějně ztracen. Intenzita těchto pocitů a jejich rozšíření ve společnosti narůstají obzvláště v období vážných společenských konfliktů a krizí a nacházejí svůj odraz v umělecké i filosofické literatuře (F. Kafka, A. Camus, J. P. Sartre, K. Jaspers, G. Marcel, N. Heidegger).
Pojem odcizení je přijímán nejen ve filosofii, ale postupně i v sociologii (E. Durkheim, M. Weber, E. Fromm, R. K. Merton, M. Seeman, N. Glazer, D. G. Dean aj.), kde je označením pro specifickou reálnou skutečnost. Dochází ke kritickému prověřování pojmu a ověření působení jevu odcizení v moderní společnosti. Sociologové vycházejí z předpokladu, že existuje-li odcizení jako objektivní skutečnost, musí se nějakým způsobem projevovat v sociální realitě, a to především v oblasti subjektivních faktorů, majících ovšem objektivní působnost: v pocitech, v postojích, chování jednotlivců a sociálních skupin (izolovanost, beznormnost, autoritářství, cynismus, apatie, odvracení se od života, bezmocnost, politická apatie, politická hyperaktivita, okrajovost atd.). Proto je možné a nutné skutečnost odcizení zkoumat empiricky. Odcizení se manifestuje jako specifický nesouhlas či odpor k dané sociální struktuře, kulturnímu a politickému systému, jako projevy anomie, deviantního, nekonformního chování. Při zkoumání tohoto jevu se berou v úvahu nejen faktory subjektivní, ale zkoumá se, jak na ně působí daná společenská struktura.
Literatura: Fromm E., The Sane Society, New York, 1955; Glazer N., The Alienation of Modern Man, Commentary 3, April 1947; Harris S. C., Conceptual Analysis of Alienation, Columbia University, 1956; Hlávek A., Problémy socializmu a odcudzenie, Otázky marxistickej filozófie, 1965, 1; Horton J., The Dehumanization of Anomie and Alienation, v: British Journal of Sociology, sv. XV, 4, December 1964; Jaspers K., Die geistliche Situation der Zeit, Berlin—Leipzig, 1932; Jebavý J., Odcizení ve vztahu k cíli lidského jednání, v: Otázky marxistickej filozófie, 1965, 2; Josephson E., Josephson M., eds., Man Alone, Alienation in Modern Society, New York, 1962; Marcel G., Existence et objektivité, 1914; Pappenheim F., The Alienation of Modern Man, New York, 1959; Rieser V., Pojem „odcizení“ v sociologii, Filosofický časopis 1967, 2; Sartre J. P., L'Etre et le néant, 1943; Seemann M., On the Meaning of Alienation, v: American Sociological Review, 24, December 1959; Urbánek E., Role, masky, charaktery, v: Marx a dnešek, Praha, 1968.
Viz též heslo odcizení ve Velkém sociologickém slovníku (1996)