Teorie komunikace

teorie komunikace – teorie týkající se oblasti komunikace, přesněji komunikačních procesů a komunikačního chování účastníků těchto procesů v různých interaktivních systémech. Každé komunikační chování se odehrává v komunikační situaci, jejíž charakter určují účastníci komunikace, společný kód (jazyk) a znalost pravidel jeho užívání, kanál, v němž lze komunikovat, a komunikační záměr. T.k. zpravidla formou modelu popisují a vykládají mechanismus komunikačního chování, resp. podstatu komunikační situace (viz též komunikace sociální). Přístupy, jež se při formování t.k. uplatňují, vycházejí z nejrůznějších myšlenkových základů. Systémová teorie vychází z koncepce kybernetiky a teorie informace. Kybernetika přesně vymezila požadavky na rozsah i hodnotu přenosu informací a teorie informace stanovila podmínky racionalizace a optimalizace přenosu informací v konkrétních podmínkách.

Jedním z hlavních modelů, které položily široce akceptovaný základ modernímu studiu komunikace, je práce C. E. Shannona a W. Weavera: Matematická teorie komunikace z r. 1949. Práce vznikala v průběhu 2. svět. války v telefonních laboratořích firmy Bell, kde se řešil problém co nejúčinnějšího využití kanálů komunikace, tedy problém, jak přenést daným kanálem co nejvíce informací a jak měřit, kolik informace je daný kanál schopen „přepravit“. Autoři definovali 3 roviny problémů při studiu komunikace: 1. rovinu A – tech. problémy (nakolik přesně lze symboly přenášet); 2. rovinu B – sémantické problémy (nakolik přesně odpovídají přenášené symboly zamýšleným významům); 3. rovinu C – problémy účinnosti (nakolik účinně ovlivnil adresátem přijatý význam jeho jednání). Shannon a Weaver vypracovali v podstatě lineární model, který především zachycuje zákl. složky komunikace:

Na práci Shannona a Weavera (tedy na propracovávání v podstatě lineárního modelu komunikace) navázali především G. Gerber, který zdůraznil vazbu sdělení na „skutečnost“, o které „promlouvá“, a H. D. Lasswell, který akcentoval „účinnost“ komunikace a aplikoval model Shannonův a Weaverův na oblast masové komunikace. Nelineární model komunikace se pokusil v r. 1953 načrtnout Th. N. Newcomb. Vyšel z představy trojúhelníku, jehož vrcholy jsou:

V tomto modelu byla jasně formulována vzájemná provázanost jako zákl. charakteristika celého systému komunikace. Změní-li se jeden komponent, změní se i ostatní, změní-li se vztah jednoho komunikátora k X, změní se vztah druhého komunikátora k X nebo k prvnímu komunikátorovi. Na Newcomba navázali B. Westley a M. S. MacLean, kteří se soustředili na aplikaci Newcombových představ do oblasti masové komunikace.

Strukturální teorie znaků a významu kriticky rozpracovává přístup načrtnutý Ferdinandem de Saussurem v koncepci sémiologie a dále rozpracovaný v teorii znaků Charlesem S. Peircem a Charlesem W. Morrisem. Teorie vycházejí z trojúhelníkového modelu C. K. Ogdena a I. A. Richardse. Vrcholy tohoto trojúhelníku jsou:

Strukturální teorie kladou důraz na kód, jehož prostřednictvím se komunikace odehrává, a na přirozený jazyk jako zákl. komunikační kód v lidské společnosti. Jazyk je chápán jako systém, který může komunikaci sloužit, a v duchu saussurovské tradice je odlišován od řeči, tedy od užití jazyka v konkrétní komunikační situaci. Tím se do středu zájmu dostává vedle kódu samotného i jeho kult. a soc. zakotvení a skrze ně kult. a soc. kontext komunikace vůbec, jak je chápou např. Umberto Eco, ale především (a daleko kritičtěji) Jacques Derrida a Michel P. Foucault.

Kognitivní a behaviorální teorie se pohybují na ose od psychol. po s-gické pojetí, od vypjatě behavioristického přístupu přes soc.-psychol. výklad až po soc.-systémový a fenomenologický přístup. Výklady reflektují 3 zákl. otázky: Proč se komunikuje? Jaký význam má komunikační situace? Jaký je vztah mezi účastníky komunikace? Komunikaci je přisuzován význam poznávací, přesvědčovací, ovlivňovací. Tím se do popředí dostává opět zájem o kód (znakový systém) a pravidla jeho fungování. Význ. roli při formování pojetí znaku v kognitivních a behaviorálních teoriích sehrály práce Charlese E. Osgooda, který se zabýval mechanismem vzniku znaků a ustavení jejich významů. Pro další rozvoj kognitivního přístupu byla rozhodující díla lingvisty Noama Chomského. Další práce se snaží překlenout propast mezi studiem procesů (lineární pojetí) a studiem významů (sémantické pojetí). Konstituují se t.k. orientující se na celostní pojetí komunikace jako procesu, přenosu (popř. sdílení) významu, účinku, participace, kontextu a situace. Význ. roli při formování těchto „teorií kulturní a sociální reality“ sehrály práce Ludwiga Wittgensteina a Alfreda Schutze.

communication theory théorie de la communication Kommunikationstheorie teoria della comunicazione

Literatura: Eco, U.: Semiotics and the Philosophy of Language. Bloomington 1974; Cherry, C.: On Human Communication. Cambridge, Mass. 1957; Jakobson, R.: Linguistics and Poetics (A Closing Statement). In: Style in Language. London 1960; Lamser, V.: Komunikace a společnost. Praha 1969; Littlejohn, S. W.: Theories of Human Communication. Belmont, Cal. 1989; McQuail, D.: Communication. New York 1984; Sereno, K. K. – Mortensen, C. D.: Foundations of Communication Theory. New York, Evanston, London 1970; Shannon, C. E. – Weaver, W.: The Mathematical Theory of Communication. 1949.

Jan Jirák