Sociální ústav ČSR

Sociální ústav ČSR (1919–1941)

Sociální ústav Československé republiky (zpočátku častěji Sociální ústav RČS) byl poradním orgánem ministra sociální péče. Vedle toho měl ústav pěstovat vědeckou činnost, zejména v oblasti sociální politiky, a propagovat „sociálnější pojímání otázek sociálních“. Založen byl z rozhodnutí ministra Lva Wintra 30. října 1919, ministerstvo mu dávalo k dispozici úředníky a také jej finančně zabezpečovalo. Organizační přípravu ústavu řídil výbor za předsednictví L. Wintra, jehož členy dále byli E. Beneš, J. Gruber, K. Engliš, L. Haškovec, A. Masaryková, J. Souček, S. Špaček, E. Štern, R. Teltšík, R. Tayerle a A. Tůma. Při svém založení měl ústav 48 členů, ve třicátých letech 120 řádných a 120 mimořádných členů, z poloviny volených představenstvem a z poloviny jmenovaných ministrem sociální péče. Šlo jednak o (prakticky všechny) uznávané sociology a další sociální vědce a jednak o zástupce zaměstnavatelů a zaměstnanců. Prvním předsedou se stal Josef Gruber (1920–25), po něm následoval zakladatel ústavu Lev Winter (1925–1935) a Emil Schönbaum (Schoenbaum; 1935–39); předsedu přitom jmenoval ministr sociální péče z řad členů ústavu.

Ústav se členil do pěti sekcí: (1.) teoretická sekce, která řešila „problémy sociologické, sociálně filosofické, národohospodářské theorie, zejména socialismu“ (předseda J. Gruber), (2.) sociálně-politická sekce, která se věnovala ochrannému zákonodárství, sociálnímu pojištění, odborovému hnutí, mzdám, zaměstnanosti a vystěhovalectví (předseda R. Tayerle), (3.) sekce socializace, která se zabývala družstevnictvím a zestátňováním (předseda F. Jirásek), (4.) technicko-hygienická sekce, která zkoumala organizaci práce, bezpečnost a hygienu při práci a sociální hygienu a bytové otázky (předseda L. Haškovec), a (5.) humanitní a praktická sekce, zaměřená na péči o mládež a matky, studenty a mládež, válečné invalidy a chudinu, která dále kontrolovala stav humanitních ústavů a dobročinnosti (předseda E. Svoboda). Teoretická sekce v první polovině dvacátých let suplovala neexistující sociologickou společnost, dala i podnět k založení Masarykovy sociologické společnosti. Před polovinou dvacátých let byl ústav reorganizován do tří pracovních odborů: (1.) odbor pro teoretická bádání v oboru sociologie, národního hospodářství a socialismu, (2.) odbor pro dělnickou ochranu, sociální pojištění a socialisaci, odborové sdružování, průmyslové vztahy zaměstnanecké a zaměstnavatelské, družstevnictví, a (3.) odbor technicko-zdravotnický, výchovný a humanitní. První odbor od roku 1925 úzce spolupracoval s Masarykovou sociologickou společností, s níž se namnoze personálně prolínal. Na půdě druhého odboru byla v roce 1929 zřízena komise pro studium průmyslové racionalizace a o rok později komise pro studium populačních otázek a komise pro studium dějin dělnického hnutí, které se vyznačovaly bohatou činností, dále pak prakticky nečinné komise pro studium péče rodinné a komise pro studium nezaměstnanosti; do nich se zapojovali i nečlenové Sociálního ústavu.

Hlavní činnost Sociálního ústavu spočívala v interních diskusích, z nichž vznikaly (často i vyžádané) podněty pro úřadujícího ministra sociální péče, a v pořádání veřejných přednášek. Vedle toho ústav vydával edici s názvem Publikace Sociálního ústavu (vyšlo jich celkem 72), tvořící jakousi sociálně-politickou encyklopedii, a časopis Sociální revue. Příležitostně byly vypisovány ceny na vytvoření nové vědecké literatury z oblasti sociální politiky. Konečně ústav ve třicátých letech organizoval výzkumy vlivu hospodářské krize na rodiny nezaměstnaných dělníků (1930, z podnětu Rockefellerovy nadace), poměšťování pražského okolí (financováno opět Rockefellerovou nadací, výzkum probíhal v rámci Společnosti pro sociální bádání), soužití Čechů a Němců v československém pohraničí, nezaměstnané inteligence a výzkum tzv. integrální dědiny. Ještě před vznikem Sociálního ústavu přitom v gesci ministerstva sociální péče proběhl výzkum sociálních zařízení a poměrů v hlavním městě Praze, provedený skupinou amerických badatelů pod vedením Ruth Crawfordové a pod záštitou Alice Masarykové. Sociální ústav byl členem Mezinárodní asociace pro sociální pokrok, jejíž první sjezd se konal v roce 1924 v Praze, dále Mezinárodního institutu pro průmyslové vztahy v Haagu a Mezinárodní unie pro vědecké studium populačních otázek se sídlem v Londýně. Mezinárodní spolupráce byla ukončena v roce 1938, převážná část členských poplatků byla naposled zaplacena za rok 1937.

Na jaře 1938 ukončil Sociální ústav kvůli výraznému snížení dotací i přednáškovou a publikační činnost, a poněvadž následujícího roku byli z jeho řad vyloučeni neárijci a další členové zemřeli nebo z něj vystoupili, zastavil v roce 1940 svou činnost úplně. V březnu následujícího roku byl proto Sociální ústav ministrem Vladislavem Klumparem zrušen. Po druhé světové válce již nebyl obnoven, místo toho vznikl Československý ústav práce.

Literatura:

Jakub Rákosník: „Sociální ústav 1920–1941. Mozkové centrum československé sociální politiky.“ Pp. 296–316 in Svět historie – historikův svět. Sborník profesoru Robertu Kvačkovi. Technická univerzita, Liberec 2007.

Prof. dr. Josef Gruber, 3. XI. 1865 – 3. V. 1925. Sociální ústav ČSR památce svého předsedy. Sociální ústav RČS, Praha 1925.

Sociální ústav ČSR. Památce svého zakladatele a předsedy Dr. Lva Wintra, 1876–1935. Sociální ústav RČS, Praha 1935.

Zdeněk R. Nešpor