Behaviorismus

behaviorismus – (zangl. behaviour = chování) – psychol. směr založený B. Watsonem (1913), podle něhož psych. jevy mohou být nazírány jen jako reakce organismu na vnější podněty z jeho prostředí. Výlučným úkolem b. je výklad chování. V duchu pozitivismu odmítá b. subjektivní výpovědi o individ. prožitcích a bezprostředně empir. neověřitelné výsledky tradiční psychol. metody introspekce. Pojem obsahů nebo stavu vědomí vylučuje jako překážku vývoje psychologie k tehdy rozšířenému metodol. ideálu přír. věd. Podle tzv. behavioristického manifestu či behavioristické revoluce musí být člověk zkoumán stejnými metodami jako nižší živočichové. Vše, co je v jeho psychice závažné, lze zjistit rozborem chování pokusných zvířat. Hlavním zdrojem poznatků je laboratorní experiment. Řeč je např. v duchu mechanistického materialismu a klasické evoluční biologie vysvětlována ze svalových dispozic organismu, myšlení ze subvokálních reakcí. B. opomíjí ekon., polit. a kult. determinanty lidského chování. Tento pokus o reformu psychologie ustavuje paradoxní disciplínu „psychologie bez psychiky“. V behavioristicky zaměřené soc. psychologii se neurofyziologické chápání determinace chování rozšiřuje o vliv bezprostřední sociální interakce, sociální kontroly a sociálního učení. Z pragmatismu, podle něhož jsou význ. pouze výsledky, nikoli vnitřní pohnutky chování, získal b. metodol. zdůvodnění svého zájmu jen o objektivně pozorovatelné projevy duševního života a zároveň machiavellistické ospravedlnění k morálně pochybným experimentům. Poznatky o možnosti podmiňování psych. reakcí vyvolaly technokratickou představu o libovolné ovlivnitelnosti chování a zcela kontrolovatelném formování osobnosti. Ve výchovné, personalistické, reklamní a propagandistické praxi směřoval b., v souladu se svým ideálem psychologie jako přímo aplikovatelné vědy, k plánované změně chování většího počtu osob a k manipulaci jedinců i skupin. Vzhledem k vlivům ostatních determinant chování byly tyto snahy mimo striktně uzavřené soc. prostředí neúspěšné.

Pod vlivem neopozitivismu se ustavuje neobehaviorismus, usilující o formalizaci psychologie a nahrazení induktivní metody, příznačné pro b., hypoteticko-deduktivními přístupy. Jeho hlavním přínosem je teorie operantního či instrumentálního učení B. F. Skinnera (1953), zdůrazňující v návaznosti na teorii podmíněného reflexu význam druhotné reakce na podnět a jejího upevnění a posílení v důsledku nově vyvolaného podnětu. Pod vlivem operacionalismu definuje projevy chování operacemi, jimiž mohou být zjišťovány. Inteligenci definuje např. jako to, co je zjišťováno inteligenčními testy, zájem jako to, na co jsou vynakládány peníze a čas. Hlavním metodol. přínosem je zavedení intervenujících proměnných, vstupujících mezi S a R, a hypotetických konstrukcí, jimiž neobehaviorismus zároveň uznává též vnitřní psych. procesy. Ukazuje tak gnoseologickou omezenost b. a překonává jeho původní doktrínu. V tzv. subjektivním b., zkoumajícím účelovou zaměřenost chování, a kognitivním b., uznávajícím význam osobnostního kódování S a R, nachází b. své vlastní popření. B. přežívá v mnohých experimentálních metodách, v teoriích soc. učení, vzájemného posilování postojů a v praktické behavioristické terapii duševních poruch. K nejinspirativnějším variantám b., propojujícím psych. a s-gický přístup, patří teorie elementárního či subinstitucionálního chování a soc. směny aktivit (G. C. Homans, 1961). B. v am. s-gii projevuje tyto snahy: 1. zachycovat soc. jevy v jejich objektivnosti; 2. vysvětlovat psych. jevy v s-gických termínech; 3. rozšířit doktrínu b. o sociokult. aspekty interakce (v tzv. sociálním behaviorismu G. H. Meada, 1934); 4. aplikovat poznatky b. na oblast soc. problémů. Tyto problémy se staly v s-gii aktuálním předmětem zkoumání právě s nástupem b. a v jeho duchu byly chápány jako problémy deviantního chování, resp. sociální deviace. B. představoval jednu z prvních soc. technologií sloužících praktické stabilizaci spol. řádu. V teorii se hlavním propagátorem b. stal G. A. Lundberg (1929), podle něhož se rovněž s-gie může stát přír. vědou, jestliže odvrhne spekulace o motivaci chování a omezí se na vztažný systém fyzikálního výkladu všech jevů. V něm není podstatný rozdíl např. mezi útěkem člověka před davem, který jej pronásleduje, a letem listu ve větru. S-gie má zkoumat komunikativní techniky přizpůsobení jedince a zachování předpokládaného rovnovážného stavu společnosti. Toto zaměření bylo rozvinuto v tzv. pluralistickém behaviorismu P. F. Lazarsfelda (1940). V rozporu s původně proklamovaným deterministickým přístupem však vyústilo v rezignaci na zjišťování příčin soc. jevů. Pozitivistická neochota zobecňovat výsledky dílčích, tzv. konkrétních výzkumů a přílišné zaujetí rituálem procedury, zejm. operacionalizací a verifikací, si vysloužily kritické označení „plochý“ či „abstraktní“ empiricismus.

behaviourism behaviorisme Behaviorismus behaviorismo, comportamentismo

Literatura: Bruder, K. J.: Psychologie ohne Bewusstsein. Frankfurt a. M. 1982; Sanders, C.: Die behavioristische Revolution in der Psychologie. Salzburg 1978.

Jan Vláčil

---

Viz též heslo behaviorismus v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)