Práva lidská: Porovnání verzí
m (finalizován tvar zápisu autorů hesel) |
|||
Řádek 12: | Řádek 12: | ||
</div> | </div> | ||
− | <span class="section_title">Literatura:</span> ''Člověk | + | <span class="section_title">Literatura:</span> ''Člověk a lidská práva. Sbírka úmluv a deklarací''. Praha 1990; ''Human Rights. A Compilation of International Instruments''. New York 1988; ''Komárková, B.'': Původ a význam lidských práv. Praha 1990; ''Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod''. Strasbourg 1991. |
''[[:Kategorie:Aut: Savický Ivan|Ivan Savický]]''<br /> | ''[[:Kategorie:Aut: Savický Ivan|Ivan Savický]]''<br /> |
Aktuální verze z 2. 3. 2018, 13:36
práva lidská – v dnešním chápání obvykle soubor práv fixovaných v dokumentech mezinár. organizací v návaznosti na Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou Valným shromážděním OSN dne 10. 12. 1948. Vedle dokumentů OSN jde o dokumenty jejich specializovaných agentur, jako Mezinárodní organizace práce, UNESCO a dalších, a regionálních mezivládních organizací jako Rady Evropy, Organizace amerických států, Organizace africké jednoty, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Většina těchto dokumentů je formulována natolik obecně, že připouští různou interpretaci, a je tudíž věcí nár. zákonodárství, aby příslušným právům dala závaznou formu v rámci platných zákonů. Výjimku tvoří Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o právech politických a občanských, Úmluva o ochraně lidských práv Rady Evropy a některé mimoevrop. regionální dokumenty, které umožňují státům nebo občanům států, které příslušné dokumenty ratifikovaly, obracet se na mezinár. instituce, pokud vyčerpali všechny možnosti nápravy v rámci daného státu. Tím se otázky některých p.l. stávají otázkou mezinár. práva. Týká se to ovšem pouze části polit. a občanských práv. Některá další práva jsou soudně vymahatelná v rámci nár. zákonodárství, ale značná část těchto práv je pouze cílem, standardem, ke kterému členské země příslušných organizací teprve mají směřovat. Jde tedy o dosti vágní fil.-právní koncepci, což vede k požadavkům nového, přísnějšího definování p.l., zamezení jejich „inflace“ a nalezení jejich nového fil. založení vzhledem k zpochybnění koncepce přirozeného práva. Struktura p.l. je tudíž značně složitá a do jisté míry rozporná. Zákl. problémem je zařazení práva národů na sebeurčení a práv menšin, tedy práv kolekt., vztahujících se k nedefinovanému subjektu, mezi p.l.
V současnosti lze pozorovat dvě protikladné tendence: formulovat stále nová práva stále nově definovaných menšin (vedle etnických, náb., kult. např. také menšin podle sexuálního chování) a na druhé straně vyloučit všechna kolekt. práva z oblasti p.l. Ostatní práva se týkají pouze fyzických osob nebo definovaných právních subjektů (organizací a institucí). Ale i jejich struktura je velice složitá. Obvykle se vykládá „geneticky“, podle „generací“. 1. První generace zahrnuje práva občanská a polit., tj. právo na život, svobodu a bezpečnost, ochranu před protiprávním zatčením a vězněním, nelidským zacházením, právo na spravedlivý a veř. soud, svobodu svědomí a vyznání, svobodu projevu, svobodu shromažďování a sdružování, právo na účast na vládě přímo nebo prostřednictvím volených zástupců, právo vlastnictví a na ochranu před svévolným vyvlastněním atd. V převážné většině případů jde o ochranu před svévolným vměšováním státní moci, tedy o osvobození od něčeho, nikoliv o nárok na něco. Vzhledem k takovému charakteru práv občanských a polit. je jejich dodržování většinou soudně vymahatelné a z hlediska státu relativně levné. 2. Druhou generaci tvoří práva hosp., soc. a kult., jako právo na práci nebo na podporu v nezaměstnanosti, právo na odpočinek a placenou dovolenou, právo na vzdělání, do jisté úrovně bezplatné, právo na zákl. zdravotní péči, na ochranu mateřství apod. Tato p.l. většinou zakládají nárok na něco pozitivního a hmotného, a tudíž jejich plnění vyžaduje značné finanční prostředky. Proto zde neexistují mezinár. normy, ale tato práva se pojímají většinou jako cíle, k nimž země mají spět podle svých hosp. možností. Vzhledem ke své neurčitosti a proměnlivosti i v rámci jedné a téže země naprostá většina těchto práv není právně vymahatelná, pokud nejde o sociální diskriminaci z důvodů rasových, polit., pohlaví apod. V případě práv druhé generace jde tedy spíše o problém nár. ekon. a soc. strategií než o problém práva. 3. Ještě méně určitě jsou definována práva třetí generace, nazývaná též právy solidarity. Zahrnují taková práva, jako právo na hosp. a soc. rozvoj, na podíl na prospěchu ze společného dědictví lidstva, právo na mír a na zdravé životní prostředí apod. Realizace těchto práv už většinou přesahuje možnosti jednotlivých států a je výzvou svět. společenství a zároveň i apelem na odpovědnost každého jednotlivce za druhé. Realizace některých z těchto práv vyžaduje někdy omezení suverenity nár. států, což se dostává do rozporu přinejmenším s určitými interpretacemi práva národů na sebeurčení.
Vnitřní rozpory mezi různými právy, rozdílnost jejich právního významu a zřejmá nerealizovatelnost některých práv v dohledné budoucnosti vede někdy ke snahám redukovat je na zákl. práva polit. a občanská. Ukazuje se však, že zanedbávání práv druhé a třetí generace vede k růstu soc. napětí uvnitř jednotlivých států i mezi státy a hrozí globální katastrofou. Proto se neustále znovu zdůrazňuje nutnost komplexního a vyváženého přístupu k celému souboru p.l. Realizace je však zatím velmi obtížná. Po pádu komunismu v Evropě se začíná šířit jisté zklamání z p.l., jejichž zavedení se zdálo být relativně snadným a podstatným krokem ke „vstupu do Evropy“. Nová situace však nutí i západoevrop. země nově zvažovat některé otázky p.l. (interrupce, azylu, svobody pohybu cizinců). Je pravděpodobné, že některé vnitřní problémy celé koncepce p.l. budou vyvstávat stále zřetelněji a že dojde k jejímu reformulování, nikoliv však redukci.
human rights droits de l'homme Menschenrechte diritti umani
Literatura: Člověk a lidská práva. Sbírka úmluv a deklarací. Praha 1990; Human Rights. A Compilation of International Instruments. New York 1988; Komárková, B.: Původ a význam lidských práv. Praha 1990; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Strasbourg 1991.