Sociologie německá (MSgS)

sociologie německá (MSgS).  Sociologie jako samostatná společenská věda se v Německu rozvíjela později než ve Francii a v Anglii, narážela na větší obtíže (ještě v roce 1883 jí filosof historismu W. Dilthey upírá právo na samostatnou existenci) a vytvořila výrazné a specifické koncepce společnosti a jejího zkoumání.

Cesty, po kterých šlo německé sociologické myšlení, byly poznamenány silně jak celkovou zaostalostí politických poměrů v této zemi, tak i zvláštními tradicemi německého filosofického myšlení, které tíhlo k obecně teoretickým abstrakcím, k dějinně filosofickým spekulacím a k tvorbě složitých a umělých formálních systémů spíše než ke konkrétní analýze skutečnosti. Počátky sociologického myšlení v Německu jsou více než jinde pod vlivem metafyzických spekulací klasické idealistické filosofie. „V Německu je zvykem pachtit se nejprve po nebeském odlesku věcí v Absolutnu, dříve než pohlédneme do tváře pozemské skutečnosti — to je náš vědecký osud“, píše význačný německý sociolog (L. von Wiese). Sama základní kategorie sociálního se v dějinách německého sociologického myšlení dlouho rozvíjela jako kategorie vědomí, zatím co v západoevropské sociologii byla rozvíjena především jako kategorie života a praktického jednání.

Empirismus, racionalismus a věcná, praktická orientovanost, typická pro západoevropské myšlení v Německu chyběla a pokud se sporadicky vyskytovala, byla spíše ohlasem jiného způsobu myšlení a života. V Německu téměř neexistovala společenská atmosféra svobody vědeckého bádání, svoboda projevu a tvorby, jaká byla běžná v Anglii, Nizozemsku a ve Francii. Zbožnění státní a třídní vrchnosti, ponižování občanské individuality a občanských svobod, naprostý nedostatek demokratismu brzdily rozvoj vědeckého bádání, které si kladlo za cíl zkoumat nejsložitější a politicky nejcitlivější objekt: společenský proces. Výrok hannoverského krále, učiněný v roce 1837 za přítomnosti Alexandra von Humboldta: „Profesory, prostitutky a baletky lze za peníze dostat všude“ (H. Heller) si v Německu podržel platnost výrazněji než v jiných, svobodnějších zemích.

Zmíněné specifické znaky německého myšlení, jeho zaměřenost k abstraktním idejím, k obecné formální typizaci, jeho odpor k empirismu, pozitivismu a naturalismu — to vše vytvářelo jedinečným způsobem nejenom slabost, ale také zvláštní sílu německé sociologické teorie. Německá sociologie si od svých počátků až po nejnovější dobu — alespoň ve svém hlavním proudu — podržela zálibu pro dalekosáhlé abstrakce a široké, spekulativní teorie. Klasikové německé sociologie jsou vždy filosofy a téměř vždy historiky. Jsou vždy svéráznými tvůrci teoretických konstrukcí o povaze skutečnosti, zejména o „vyšším typu“ duchovní skutečnosti a „nižším typu“ přírodní skutečnosti. Jsou formalizátory a hierarchizátory obecných metodologických principů společenskovědného bádání. Zdá se, jako by skutečný život byl pro ně bezvýznamný: fakta zkušenosti jsou v jejich dílech postavena do pozadí a podřízena potřebám abstraktní logiky, která směřuje především k tvorbě dokonalého a v sobě nerozporného systému, ke stále vyšší a vyšší generalizaci, a proto raději spekuluje než pozoruje a popisuje.

Tato charakteristika německého sociologického myšlení je ovšem zjednodušením složitého vývoje německé sociologie a nevztahuje se stejným způsobem na všechny jeho vývojové etapy. Nicméně platí, že německá sociologie jako celek je nesrovnatelně silněji spjata s filosofií a historií než sociologie kterékoli jiné země.

Tato spjatost vývoje německé sociologické teorie s vývojem filosofické a historické teorie měla dvojaký důsledek: především byla brzdou soustavného empirického bádání, jež bylo dlouho zatlačováno sociální filosofií, filosofii dějin a rozličnými „učeními o společnosti“. Za druhé se stala klasická německá sociologie nesmírným zdrojem teoretických a metodologických koncepcí pro soudobou, empiricky orientovanou americkou a západoevropskou sociologii včetně Německé spolkové republiky, kde dnes znovu vyvstává otázka vztahu nového sociologického bádání k sociologickým tradicím vlastního národa.

Časové období až zhruba do roku 1900 můžeme v Německu označit jako sociologické předdějiny, s ohledem na to, že před tímto datem nelze ještě německou sociologii považovat za zcela samostatnou, od ostatních společenských věd zcela přesně ohraničenou vědu. Po celé 19. století je sociologická tematika v Německu anektována různými tzv. duchovními vědami (Geisteswissenschaften), zvláště filosofií dějin, obecnou historií, historií vědy, státovědou a právovědou (Staatswissenschaften), antropologií a etnografií, Wundtovou Völkerpsychologií apod.

Největší představitelé německé idealistické filosofie, zvláště Kant (1724—1804), Fichte (1762—1814) a Hegel (1770—1831), se sice zabývají sociální problematikou, zejména problematikou státu a práva, avšak abstraktně metafyzickou metodou své filosofie, případně abstraktní dialektikou, která není založena na zkušenosti, ale na logice. Sociologické pojmy, jako např. společnost, stát, rodina, se vyskytují v jejich systémech jako prvky filosofické spekulace o dějinách a společnosti, nikoli jako pojmy konkrétní analýzy sociální reality. „Tito filosofové přenechali sociologii, aby vysvětlila abstraktní kolektiva: lid, stát, církev, společnost...“ (L. von Wiese).

Kantovy, Fichtovy a Hegelovy úvahy o státu a právu přispěly jednak k definitivnímu pochopení zásadních rozdílů mezi společností a státem, jednak se staly východiskem pro vývoj pozdější německé politické sociologie. Hegelova filosofie státu byla dále v metafyzickém směru rozvíjena Lorentzem von Steinem (1815—1890).

Dílo Karla Marxe (1818—1883) se svým významem pro vývoj světového sociologického myšlení vymyká zařazení do dějin německé sociologie. Sociální analýza, kterou Marx uskutečnil jako anatomii měšťácké společnosti, představuje zcela novou teoretickou a metodologickou koncepci směřující k poznání objektivních zákonitostí, určujících společenský vývoj. Marx byl první, kdo pochopil sociální proces jako totalitu a položil ji jako vědecký problém. Marxova sociální analýza je rozhodujícím krokem, jimž byl učiněn přechod od spekulativních „učení o společnosti“ ke společenské vědě a tím k rozvoji sociologie. Marxovo a Engelsovo dílo nelze přitom jednoduše podřadit dějinám německého teoretického myšlení; je výrazem vědecké a revoluční syntézy vrcholů veškerého západoevropského myšlení. Marx — a v tom se shodují i soudobí odpůrci marxismu — je jedním ze zakladatelů sociologie, je samostatným tvůrcem a internacionální postavou světových dějin společenské vědy.

V druhé polovině 19. století se německé sociologické myšlení odvrací na čas od filosofie dějin a obrací se pro svůj model a inspirační zdroj k biologii. Pod vlivem Darwinovým a Spencerovým vznikají v Německu organicistické a evolucionistické koncepce sociálního systému; k nim patří mj. von Lilienfeld (Gedanken über die Sozialwissenschaft der Zukunft, 1873), A. Schäffle (Bau und Leben des sozialen Körpers, 4 díly, 1878), L. Gumplowicz (Der Rassenkampf, 1883, Die soziologische Staatsidee, 1892), a G. Ratzenhofer (Soziologie, 1908).

Základní myšlenkou této biologizující sociologie je hledání analogií mezi funkcemi organického těla a funkcemi společenského systému, případně jeho elementů. Organicisté, biologisté a sociální darwinisté v sociologii hledají především určující faktor sociálního vývoje a nalézají ho v biologických instinktech národů, ras a jiných sociálních skupin. Ačkoli přímočarý naturalismus této biologizující sociologie, vysvětlující sociální procesy mechanickou analogií s přírodní kauzální zákonitostí, byl dalším vývojem sociologie zcela zavržen, některé jeho prvky byly znovu interpretovány a podrženy jako modely konfliktu některými západními sociology (např. Gumplowiczovo dílo bylo znovu vydáno v Americe).

Němečtí biologizující sociologové 19. století byli mechaničtí deterministé a vulgární naturalisté. Vysvětlovali sociální procesy ze skupinového egoismu, jenž nevyhnutelně vede k cyklickým skupinovým konfliktům. Jejich teorie je krátkým spojením mezi biologickými fakty a sociálně filosofickou spekulativní generalizací. Snad právě proto byl společenský dosah těchto teorií — a zvláště v Německu — obrovský: primitivní biologické analogie se svou mělkostí a přímočarostí zvláště dobře hodily k ideologickému a politickému zneužití, jež dosáhlo svého vrcholu v rasismu.

Ke konci 19. století dochází v Německu k postupnému vydělování sociologické problematiky z ostatních společenských věd a ke konstituování sociologie jako samostatné a speciální vědy, která již disponuje vlastními badatelskými metodami, kategoriemi a terminologií.

Proces vyhraněného osamostatnění sociologie v Německu je zvláště spjat s působením Ferdinanda Tönniese (1855—1936), jehož hlavní dílo Gemeinschaft und Gesellschaft, vydané v roce 1889, je často považováno za klasické první dílo samostatné sociologie. Tönnies je postava, která spojuje starou a novou vývojovou etapu německé sociologie, v něm zároveň vrcholí krátké období německého pozitivismu, zahájené založením Vierteljahreshefte für wissenschaftliche Philosophie und Soziologie v roce 1877. Sociologie je definována jako věda o lidském soužití. Pojmy „Gemeinschaft“ a „Gesellschaft“ vyjadřují v umírněné organicistické verzi dva základní typy působení procesů sociální interakce. Celý systém vyúsťuje v teorii společenských norem, jež ovládají život sociální skupiny.

Do okruhu pozitivismu patří též opožděný comtovec F. Oppenheimer (1864—1943), který svérázně spojil ideje Marxovy, Gumplowiczovy a Comtovy v sociologickou filosofii pokroku, ovládaného mechanickou kauzalitou. Oppenheimer je zakladatelem tzv. frankfurtské sociologické školy, která je dnes v NSR centrem teoreticky a filosoficky orientované sociologické práce na rozdíl od empiricky orientované sociologické školy v Kolíně nad Rýnem.

V roce 1909 dochází v Německu k založení Deutsche Gesellschaft für Soziologie, první německé sociologické společnosti; o rok později se v roce 1910 ve Frankfurtu nad Mohanem konal první sjezd německých sociologů. Sociologie se definitivně ustavila jako samostatná a uznávaná speciální věda.

Klasická německá sociologie se po svých pozitivistických začátcích vyvíjela dál jako sociologie orientovaná převážně filosoficky a historicky, případně psychologicky. Přírodovědné modely byly zavrženy, nová inspirace přecházela především od různých proudů novokantovské filosofie a jejího spojení s historií, ekonomií, psychologií a marxismem.

Ačkoli podnět k návratu ke Kantovi vyšel od přírodovědců (Helmholtz), hlavními postavami, jež orientovaly další vývoj německé filosofie a sociologie, byl Dilthey, Windelband a Rickert, kteří položili požadavek samostatného postavení tzv. kulturních věd a jejich teoretickou a metodologickou nezávislost na vědách přírodních. Kulturní vědy a zejména sociologie nehledají všeobecné zákony a nepopisují jejich působnost, ale individualizují a snaží se porozumět a pochopit své objekty. S problémem chápání smyslu je spojen také požadavek výběru fakt, stanovení měřítek a hierarchizování hodnot, jež jsou neodvoditelné ze zkušenosti (Rickert). Novokantovství přineslo do vývoje německé sociologie velký důraz na všeobecné historizující tendence a zároveň definitivní odvrat od empirických tendencí a přírodovědných modelů.

O tomto klasickém období německé sociologie lze říct, že je obdobím, kdy Němci více než jiní přemýšleli o společenských jevech — až do nejjemnějších nuancí — a přispěli tak více než jiní k tvorbě sociologického poznání — ale ovšem také k tvorbě pseudovědy (Don Martindale).

Je to období, v němž německá sociologie jako svůj hlavní předmět vidí zkoumání forem zespolečenšťování. Sociologie se tak vlastně stává geometrií sociálního systému a typologií generalizovaných historických vztahů lidských skupin.

K hlavním postavám sociologického formalismu v Německu patřil především novokantovec Georg Simmel (1858—1918), fenomenolog Alfred Vierkandt (1867—1953) a zakladatel behavioristicky orientované teorie mezilidských vztahů Leopold von Wiese (1876—1969). Formalisté definovali sociologii jako vědu o formách socializace člověka (Simmel), jako fenomenologii sociálních procesů při tvorbě kultury (Vieikandt) i jako vědu o mezilidských vztazích a distancích (Wiese). Formální škola německé sociologie přispěla význačně zejména k rozvoji studia mikrosociálních jevů a procesů a ovlivnila mnohé americké behavioristy, funkcionalisty i novodobou sociometrii.

Mimořádně významnou postavou klasické německé sociologie se stal M. Weber (1964—1920), vedoucí reprezentant tzv. „chápající“ čili analytické sociologie, orientované zároveň historicky i systematicky. Max Weber požadoval od sociologie, aby historicky a kauzálně vysvětlila a pochopila, jak se lidské sociální jednání objektivuje v určitých typických jevech, jako jsou např. stát, kapitalismus atd. Metodou této analýzy je konstrukce tzv. ideálního typu, který zobrazuje spojení jednotlivého i obecného v sociálním jednání.

Weber rovněž vytvořil novou teorii historické kauzality a vyložil vztah faktů a hodnotových soudů v sociologickém bádání. Obohatil také teorii sociologické analýzy politiky a svou rozsáhlou činností dal příklad spojení teoretického zanícení a praktické společenské zaangažovanosti sociologie. Max Weber přiblížil — v liberálně humanistické interpretaci — celým generacím západních sociologů Marxovu analýzu společnosti a učil své žáky vášnivému zaujetí pro poznání nejpalčivějších problémů společnosti, v níž žijeme.

Rozvoji německé sociologie učinil v roce 1933 konec nacismus. Jako důvod k likvidaci sociologického bádání nacisté zejména uváděli, že „sociologie je židovská doktrína, která šíří rozkladné racionalistické tendence“ (H. Maus). Nejlepší němečtí sociologové emigrovali do zahraničí (T. Geiger do Dánska, K. Mannheim do Anglie, L. v. Wiese do USA atd.), jiní zůstali v Německu a věnovali se jiným oborům; pouze nepatrná hrstka kolaborovala s nacismem.

Po ukončení druhé světové války nastala v Německu složitá situace i pro sociologii. Vznikly dva německé státy s odlišným politickým zřízením a s odlišnou vládnoucí ideologií. V Německé demokratické republice se od roku 1949 sociologická tematika rozvíjela v rámci obecné marxistické teorie společnosti a též jako součást jiných společenských věd, příbuzných sociologii. Teprve v nejnovější době se v NDR objevuje tendence, aby sociologie byla pěstována jako samostatná speciální společenská věda a aby se rozvíjel sociologický konkrétní výzkum.

V Německé spolkové republice došlo s návratem sociologické emigrace ze západu k pronikavé změně v celkové orientaci sociologické práce. Hlavním charakteristickým znakem tohoto nového vývoje je velký rozmach speciálních sociologických odvětví, soustředění na empirický výzkum podle amerického vzoru a opuštění teoretické linie německé klasické sociologie.

Vyvíjí se výzkum veřejného mínění, a to jak politických postojů, tak i výzkum otázek trhu (např. Demoskopický institut v Allensbachu, řízený paní E. Noellovou).

Ve velkém počtu speciálních oborových sociologií je preferována zvláště sociologie a sociální psychologie práce, průmyslu a podniku včetně všech jejich zvláštních tematik, jež připadají v úvahu pro použití v systému výroby a správy (Institut pro průmyslovou sociologii v Dortmundu). Pracuje se na sociologických problémech územního a městského plánování (Sociografický Institut ve Frankfurtu nad Mohanem). Značný okruh pracovníků se zabývá otázkami sociologie rodiny a mládeže. Hlavními centry sociologické práce v NSR jsou dnes Frankfurter Institut für Sozialforschung a Kölner Institut für Sozialwissenschaft.

Ne všechno v západoněmecké sociologii lze kvalifikovat jako objektivní vědu. V některých sociologických teoriích (a spekulacích), zvláště v tzv. politické vědě, která je „lépe dotovaná než sociologie“ (H. Maus), je vyhraněná vůle provozovat pod pláštíkem vědecké teorie agresivní politickou ideologii. Toho jsou si konečně vědomi ve své naprosté většině i sami západoněmečtí sociologové, kteří se brání nájezdům vulgárního antikomunismu.

V roce 1954 se ustavila za předsednictví seniora západoněmecké sociologie L. von Wieseho západoněmecká Gesellschaft für Soziologie a přihlásila se k liberálně demokratické tradici klasické německé sociologie. Od roku 1955 se ujímá R. König vedení známého časopisu Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie.

Skoro každý sociolog v západním Německu jde dnes vlastními cestami, jež jsou však u většiny stále inspirovány soudobou americkou empirickou sociologií. Kolínská a frankfurtská sociologická škola jsou dnes spíše symboly než skutečně jednotné školy v tradičním smyslu.

Podle názoru J. Matthese, který sám vyšel ze školy Schelského, je v soudobé (západo)německé sociologii několik vyhraněných skupin, které se liší vzájemně jak svým „filosofickým původem“, tak i výběrem tematiky a způsobem, jakým ji zpracovávají. Jsou to: 1) novopozitivisté (H. Albert a E. Topitsch); 2) strukturální funkcionalisté (R. König, H. J. Daheim, H. Hartmann, R. Mayntzová, R. Lepsius, Chr. v. Ferber a E. Scheuch, spojující funkcionalisty s pozitivismem); 3) „frankfurtská škola“ filosofické sociologie, jejíž někteří představitelé navazují na Marxe (Th. W. Adorno, J. Habermas, H. Pross, H. Maus, W. Abendroth, K. Lenk, W. Hoffmann a L. V. Friedeburg); 4) konfliktologové, navazující rovněž na marxismus (R. Dahrendorf, H. Lieber, O. Stammer); 5) empirická větev žáků Schelského (J. Kob, H. Kluth, G. Wurzbacher, K. Bolte, F. Neidhardt); 6) antropologická větev Schelského (A. Gehlen, F. Jonas, D. Vlaessens a H. Schelsky sám); 7) novofenomenologická větev (N. Luhmann, F. H. Tenbruck, H. Popitz, H. Bahrdt, U. Jaeggi, T. Luckmann a J. Matthes); 8) „pravicoví konzervativci“ vzešlí rovněž ze školy Schelského (J. Papalekas, H. Kesting, H. Klages, H. Schoeck, W. Siebel); 9) sociologové třetího světa, kteří se zabývají výzkumem vývojových zemí (R. Behrendt, K. H. Pfeffer a P. Trappe).

Literatura: Aron R., Deutsche Soziologie der Gegenwart, Stuttgart, 1965; Freyer H., Einleitung in die Soziologie, Stuttgart, 1931; Horkheimer M., Survey of the Social Sciences in Western Germany, New York, 1952; Martindale D., The Nature and Types of Sociological Theory, London, 1961; Wiese L. von, Soziologie, Geschichte und Hauptprobleme, Berlin, 1950.

Josef Solař (?)

---

Viz též heslo sociologie německá ve Velkém sociologickém slovníku (1996)