Věda (MSgS)

věda (MSgS). Pojem vědy: Termín věda zahrnuje celou řadu rozmanitých společensky významných jevů, které jsou vzájemně spjaty. Je tedy věda komplexním a mnohostranným jevem, takže je sotva možno podat jedinou charakteristiku. Vědou rozumíme především: a) specificky kvalifikovanou poznávací činnost; b) souhrn poznatků, metod a významných fakt; c) společenské instituce spjaté s a) a b); d) jednu z forem společenského vědomí.

Ad a) Věda je především vysoce organizovaná a specificky kvalifikovaná cílevědomá činnost, která směřuje k poznání dosud neznámých zákonů přírody, významných faktů, k poznání obecných principů řešení úloh nebo k zdůvodnění možnosti těchto principů. Z tohoto hlediska lze také vědu charakterizovat jako cílevědomou negentropickou aktivitu, která směřuje k posilování a k zvyšování organizovanosti přírodních, technických a společenských systémů i člověka samotného.

Ad b) Vědou rozumí se také souhrn výsledků výše uvedené činnosti. Jde tedy o soustavu poznatků, metod a významných fakt. Protože obsah poznávací činnosti, kterou v daném období považujeme za „vědeckou“, se historicky mění, mění se i rozsah, charakteristické rysy a kvalitativní nároky, který spojujeme s okruhem poznatků, kterému jsme ochotni připsat atribut „vědecký“.

Protože jakýkoli vědecký poznatek je sociálně relevantní teprve tehdy, je-li sdělitelný, hrají ve vývoji vědy podstatnou úlohu sdělovací a především paměťové prostředky (systém vzdělání, publikace, knihy a knihovny a další moderní paměťové prostředky apod.).

Ad c) Vědecká činnost je většinou vždy spjata s určitými společenskými institucemi. Původně měly tyto instituce zpravidla jiné než jen vysloveně vědecké úlohy (církev, školy, vzdělávací soustava apod.). Pro moderní vědu je charakteristické vytvoření specificky vědeckých institucí a orgánů (ústavů, laboratoří, výzkumných pracovišť, vědeckých a výzkumných oddělení).

Institucionální stránka vědy má podstatný význam pro vnitřní organizační strukturu vědeckého života, který bývá členěn podle převládající povahy vědeckých úloh a podle vztahu těchto úloh k společenské praxi na tzv. základní výzkum a aplikovaný výzkum. Základní výzkum soustřeďuje svoji pozornost na teoretické úlohy, jejichž řešení má význam pro dlouhodobé perspektivy vědy i praxe, aplikovaný výzkum je bezprostředněji spjat s těmi objednávkami, potřebami a nároky, které přicházejí ze strany praxe. Souhrn orgánů a institucí (například školy, soustava vědeckých ústavů státních, resortních i podnikových) základního a aplikovaného výzkumu, k nimž bývá zařazován ještě vývoj, bývá někdy charakterizována jako výzkumná základna.

S vývojem a posílením institucionálních aspektů vědy a vědeckého života je spjat i vznik a upevnění specificky vědecké profese: věda se stala relativně samostatnou profesí, kterou již není třeba spojovat s jiným povoláním, jako tomu bylo u převážné většiny těch, kteří pěstovali vědu až do počátku 20. století.

Ad d) Věda jako jedna z forem společenského vědomí se liší od jiných forem společenského vědomí (morálka, umění, náboženství aj.) tím, že ve vědě se programově klade důraz na co největší objektivnost, racionálnost a všestrannost lidského pohledu na svět. Proto věda přispívá k vytváření takového obrazu světa, který se vědomě snaží oprostit se od všeho neprokázaného, subjektivního, emocionálního, aniž tím ovšem míní znevažovat význam a úlohu těchto stránek lidského pohledu na objektivní svět a člověka samého.

Vývoj moderní vědy: Kdybychom měřili růst vědy pomocí základních parametrů, které mohou zhruba udávat rozsah vědecké a výzkumné činnosti (počet pracovníků angažovaných ve vědě a výzkumu, množství nákladů a investic, rozsah vědeckých publikací apod.), zjistili bychom, že v nejvyspělejších zemích se v poslední době tento rozsah zdvojnásobuje za 7—15 let (ve většině západoevropských zemí se například počet pracovníků ve vědě a výzkumu zdvojnásobil za 15 let, v USA za 10 let, jinde dokonce ještě za kratší dobu). Lze říci, že věda a výzkum se tempem svého růstu staly jednou z nejrychleji rostoucích oblastí společenské činnosti. Přitom se stále zřetelněji ukazuje, že pokrok dalších oblastí společenské činnosti, zejména výroby, služeb, dopravy, ale také forem řízení a rozhodování, závisí stále více, především v kvalitativním ohledu, na tom, nakolik jsou respektovány výsledky vědy.

Růst vědy a výzkumu neprobíhá vždy rovnoměrně, na celé široké frontě vědecké aktivity. Vytvářejí se určitá centra či ohniska vědecké aktivity, která vyžadují poměrně velkou a rychlou koncentraci materiálních a technických prostředků a potřebu rychlého zvýšení odborníků. V posledních desetiletích se taková centra vytvořila v některých oblastech fyziky, elektroniky, výpočetní techniky, chemie, kybernetiky apod. To znamená, že paralelně s celkovým růstem rozsahu vědecké a výzkumné činnosti se poměrně rychle mění vnitřní proporce mezi jednotlivými úseky. Z toho rovněž plyne, že ukazatelé celkového růstu nevystihují vždy dobře charakteristický vývoj vědy, který probíhá značně nerovnoměrně.

Studium růstu vědy a zvláště analýza optimálních proporcí ve vědě a výzkumu má nejen pro vývoj vědy samotné, ale hlavně pro vývoj uplatnění jejich výsledků mimořádný význam. Při tomto studiu se v literatuře poukazuje obvykle na tzv. „saturační jevy“. Jde o studium relativních hranic růstu vědy, o studium toho, kde a kdy nastává nasycení a podle jakých kritérií lze posuzovat optimální vývoj vědy. (Termín „saturace“ není příliš šťastný a výstižný: opravdová věda nezná a nemůže znát hranice, skutečné vědy není a nemůže být nikdy dost. Jde spíše o to, nakolik je daná společnost schopna — vzhledem k své ekonomické, technické a kulturní úrovni — vědy účelně využívat a tím zajistit dostatečný přísun vnějších objednávek a stimulů pokrokového vývoje vědy. Jde tedy o takové jevy, které se projevují zpomalením nebo zastavením růstu vědy.)

K zpomalení růstu vědecké a výzkumné aktivity může dojít z různých příčin. Zpravidla netkví tyto příčiny ve vývoji vědy samotné, ale jsou spjaty s některými — z hlediska vědeckého života — vnějšími okolnostmi.

Je přirozené, že společnost podporuje pokrok vědy a výzkumu především tam, kde očekává od vědy významné výsledky, které se dříve nebo později pronikavě projeví v celkovém společenském, technickém, ekonomickém nebo kulturním pokroku. Věda, která ve své podstatě představuje poznání nepoznaného, nemůže pochopitelně přesně říci, kdy a v jaké míře bude s to takové očekávání splnit nebo dokonce, zda je vůbec bude s to splnit. Současně je však třeba vzít v úvahu, že k tomu, aby daná společnost byla s to určitých vědeckých výsledků využít, musí sama být na příslušné technické a ekonomické úrovni. Není-li zde tato úroveň a není-li náležitě připravená půda pro aplikaci výsledků vědy, musí to pochopitelně snižovat i zájem o podporu vědecké aktivity samotné. To platí také analogicky o přípravě vědecky a vysokoškolsky erudovaných odborníků. Úroveň určité země nelze měřit jen podle toho, kolik takových odborníků produkuje, ale především podle toho, nakolik je s to těchto odborníků adekvátně využít. Jsou ostatně známy příklady, že v některých tzv. rozvojových zemích se vyskytl přebytek určitých vysokoškolských profesí ne proto, že by tam bylo takových odborníků absolutně i relativně mnoho, ale prostě proto, že pro ně nebylo přiměřené uplatnění.

Dalším vážným problémem, který může ohrozit efektivnost vědecké a výzkumné činnosti, je porušení toho, co bychom mohli charakterizovat jako mobilitu (viz mobilita sociální) vědecky relevantních úloh. Je známo, že tyto úlohy a problémy a cesty jejich řešení, nové metody a technologie apod. vznikají jak na půdě vědy a výzkumu, tak také na půdě praxe. Charakteristickým rysem vývoje vědy v posledních desetiletích je poměrně rychlý přesun problémů, úloh, poznatků, dosažených výsledků a nově zjištěných metod z jedné oblasti do jiné oblasti. Dosud byly tyto problémy mobility studovány hlavně uvnitř vědy samotné, zejména v souvislosti s integračními tendencemi v moderní vědě, v souvislosti s vytvářením interdisciplinárního přístupu, mezioborové komunikace apod. Tato mobilita se ovšem zdaleka netýká jen vnitřního života vědy samotné, ale týká se i vzájemných vztahů vědy a různých oblastí společenské praxe. Je například známo, že některé výsledky základního výzkumu jsou poměrně rychle zpracovány v aplikovaném výzkumu a dále ve vývoji a výrobě, jsou-li pro to připraveny příslušné podmínky, funguje-li dobře spolehlivý systém návaznosti apod. Určitý problém či úloha tedy přechází z jedné sféry do jiné, mění, můžeme-li to tak nazvat, svoje „formální zařazení“. Vyskytnou-li se na této cestě překážky, způsobí to obvykle vážné škody. Dochází tak například k tomu, že cesta od vědecké a teoretické iniciativy k technické realizaci se nepřiměřeně prodlužuje, takže to, co v době své myšlenkové geneze představuje vynikající výkon, nemá již tyto kvality v době své realizace. Je ostatně dobře známo, že řadu objevů a patentů, které vznikly u nás, využil mnohem dříve zahraniční průmysl proto, že byl po všech stránkách lépe připraven konzumovat a prakticky uplatnit dosažené teoretické výsledky. Porušení žádoucí mobility se může projevovat také v tom, že na některých úsecích nízká úroveň aplikovaného výzkumu a vývoje znemožňuje rychlé a včasné zpracování dobrých výsledků základního výzkumu tak, aby tyto výsledky se mohly projevit i v praxi.

Diferenciace a integrace ve vědě: Ve vývoji vědy v posledních desetiletích došlo k dalekosáhlé dělbě práce, k další specializaci, která souvisí zejména s postupující diferenciací vědy. Diferenciace ve vědě znamená, že se dosavadní vědní obory dále štěpí, že vznikají nové obory, a to jak na půdě dosavadních oborů, tak také mimo tyto obory.

Diferenciace je pouze jednou z charakteristických tendencí soudobé vědy. Vedle diferenciace, vedle neustále se prohlubující analýzy, je zde i protichůdná tendence: tendence jistého slučování, syntetizování, tendence integrace.

Obě tendence se projevují zejména při vznikání nových oborů, při nové orientaci dosavadních oborů. Zejména jsou spjaty s těmito novými rysy moderní vědy:

1. Především vzrostl význam tzv. hraničních oblastí mezi různými vědními obory. Ukazuje se, že to, co po dlouhou dobu bylo jakýmsi „územím nikoho“ mezi různorodými disciplínami, je často pro pokrok vědeckého poznání nesmírně plodné. Tak vznikla na pomezích fyziky a chemie fyzikální chemie, podobně vznikla biochemie, biofyzika, kvantová biologie apod. Syntetizující rysy se uplatnily i při vzniku kvantové teorie (spojení aspektů korpuskulárních a vlnových) apod.
2. V moderní vědě se stále více uplatňuje také nový, vyšší typ syntézy, který se již neopírá o překonávání hranic tzv. sousedních oblastí ve vědě, ale který je založen na zjišťování abstraktní, formální podobnosti zákonitostí oblastí, které jsou po vnější, empirické stránce zcela nepodobné. Takto vznikla teorie kmitání jak mechanických, tak také elektromagnetických, akustických a jiných soustav. Takto vznikla také kybernetika jako věda o řízení a sdělování v soustavách rozmanité povahy (tj. v soustavách technických, v živých organismech a v soustavách společenských). Podobným způsobem se také rozvíjí teorie automatů, teorie logických sítí, teorie neuronových sítí.
3. Výrazem syntetizujících tendencí v současné vědě je také vzájemné pronikání metod různých oblastí. Původně se předpokládalo, že každá relativně samostatná oblast vědy má svoje specifické metody. To však dnes platí jen zčásti. Ukazuje se naopak jako nesmírně plodné, je-li v jedné vědní disciplíně využito také metod, teoretických i experimentálních prostředků jiných disciplín. Jsme proto svědkem významného rozšiřování fyzikálních a chemických metod mimo vlastní sféru fyziky a chemie, např. v biologii, fyziologii, v lékařských vědách, zemědělských vědách apod. Toto rozšiřování vědecké kompetence metod, které měly původně jen omezený význam pro určitou oblast, má mimořádně velký význam pro upřesnění vědeckého obrazu světa. Tento svět není rozdělen na jednotlivá izolovaná a od sebe oddělená pole, ale tvoří složitou, hierarchicky uspořádanou strukturu, při jejímž studiu je sice možno oddělit jednotlivé úrovně této struktury: fyzikální, chemickou, biologickou atd., avšak toto oddělení je jen prvním, elementárním přístupem k všestrannému poznání přírody a člověka a lidského myšlení jako součásti a nejvýše organizovaného produktu této přírody.
4. Se vzájemným pronikáním metod různých vědních disciplín je úzce spjato to, co bychom mohli nazvat matematizací soudobé vědy. Pokroky fyziky, zvláště jejích nejprogresívnějších partií, pokroky technických věd by nebyly možné bez matematických metod. V současné vědě úloha matematiky jako přesného nástroje vědeckého myšlení se však zdaleka netýká jen těchto oborů. Dochází k expanzi matematických metod do biologie, fyziologie, do lékařských věd. Pomocí prostředků matematické logiky a teorie pravděpodobnosti je možno například přesně vyjádřit myšlenkové postupy v lékařské diagnóze či, lépe řečeno, je možno zpřesňovat, ekonomizovat a optimalizovat tyto postupy. To předpokládá zejména přesně vyjadřovat závislosti symptomů a komplexu symptomů a jednotlivých rozhodnutí v diagnóze a přesně uvedenými prostředky vyjádřit ty postupy, které obvykle lékař provádí intuitivně.
   Totéž platí o řadě dalších oborů. Právě tato expanze matematických metod zrodila zcela nové a patrně v budoucnosti velice plodné směry v řadě oborů. Existuje matematická teorie učení, široce se uplatňují matematické prostředky v ekonomii, vznikla matematická lingvistika. A to jsou patrně jen začátky skutečné expanze těchto metod do dalších oborů lidské činnosti, oborů teoretických i praktických.
5. S matematizací těsně souvisí další charakteristický rys současné vědecké práce, který bychom mohli nazvat technizací vědy. Úspěšná práce téměř ve všech oblastech vědecké činnosti dnes není možná bez celé řady technických prostředků. Původně člověku stačily jeho smysly, jeho paměť, jeho vědomosti, pozorovací postřeh a kombinační vlohy. Již dalekohled, mikroskop a další pozorovací, měřící a experimentální zařízení byly vlastně technickými prostředky, které rozšiřovaly obzory vědecké empirice a vědeckého experimentu.

Moderní měřící a experimentální technika ve fyzice, v chemii, v některých technických vědách se však již zdaleka neomezuje jen na taková poměrně jednoduchá zařízení. Stačí poukázat např. na různé typy urychlovačů ve fyzice, na nákladná a technicky komplikovaná experimentální zařízení, která jsou zapotřebí při výzkumu vlastnosti hmoty v mimořádných podmínkách (např. ve vysokých tlacích, teplotách apod.). Moderní vědecké laboratoře — to již nejsou manufakturní dílny, ale skutečně veliká průmyslová díla, vyžadující silné energetické zdroje, řadu automatizačních zařízení apod.

Technizace se dnes ovšem zdaleka netýká jen empirické a experimentální složky vědecké práce. Možnosti uplatnění samočinných počítačů a jiných kybernetických zařízení ukazují, že i teoretická práce se v nejbližších letech bude stále více opírat o technické prostředky.

Sociologie vědy: Sociologie vědy je jednou ze složek toho okruhu oborů, které bývají charakterizovány jako „vědy o vědě“. Vedle sociologie vědy do tohoto okruhu patří zejména: filosofie vědy, metodologie vědy a logika vědeckého poznání, psychologie vědy, ekonomika vědy, teorie jazyka vědy a studium informačních procesů ve vědě aj.

Sociologie vědy je poměrně mladý úsek sociologických disciplín. Sociologie navázala na některé tradice sociologie vědění, jakož i těch sociologických směrů a škol, které se zabývaly analýzou intelektuální činnosti, inteligence, literatury apod.

Mezi nejdůležitější problémy a úlohy sociologie vědy patří zejména: studium společenského postavení vědy, institucionálního vývoje vědy, vztahů vědy k mocenskopolitické struktuře a ekonomice, studium vědeckých týmů a kolektivů, hierarchizace, nadřízenosti a podřízenosti vědeckého života, studium saturačních jevů, rozbor vědy jako profese aj. V řadě problémů se úzce stýká sociologická a sociálně psychologická analýza vědy, například při výzkumu otázek stimulace, vědecky relevantních motivů a zájmů, atmosféry vědeckého života apod.

Literatura: Auger P., Currend Trends in Scientific Research, Paris, 1963; Bernal J. D., Věda v dějinách I, II, Praha, 1960; Barber B., Hirsch W., eds., The Sociology of Science, The Press of Glencoe, 1962; Solla Price J. D., Little Science, Big Science, New York, 1963; Solla Price J. D., Science since Babylon, London, 1962; Tondl L., Nekola J., Nové rysy v úloze vědy, Sociologický časopis, č. 2, 1965; Tondl L., Poznámky k sociologii vědy, Vesmír, č. 7, 1965; Tondl L., Člověk a věda, Academia, Praha, 1969.

Ladislav Tondl

---

Viz též heslo věda ve Velkém sociologickém slovníku (1996)